Úvodní stránka › Lidé a show › Pořady v rádiu › Archiv Pressklubu
Archiv Pressklubu
Helena Třeštíková
20. 6. 2006
Rozhovor Jitky Obzinové s Helenou Třeštíkovou - režisérka
Dnešní host Press klubu na Frekvenci 1 režisérka Helena Třeštíková. Ještě jednou dobrý večer.
Dobrý večer.
Jak jste se vyrovnala s ohlasem na vaše Manželské etudy po dvaceti letech?
No, já jsem byla tak překvapena, že jsem se ještě možná vůbec nevyrovnala.
A proč si myslíte, že právě teď měl tento seriál vlastně, dokumentární, takový úspěch?
No, možná je to tím, že lidi víc a víc zajímají životy lidí okolo nich a že pokud ty příběhy působí pravdivě a jsou opravdu z jejich okolí a odpovídají nějakým jejich zkušenostem tak, že to diváky zajímá, to je moje vysvětlení. Ono by to bylo samozřejmě na delší povídání, ale…
Myslíte, že ti diváci přicházejí do takové té voyeurské etapy, že to byl ten důvod?
Tak ono to následovalo po těch prvních reality show, hodně se mluvilo o tom, co je sledování intimity a tak, to téma bylo ve vzduchu a najednou přišla taková vlastně taky svým způsobem reality show, ale trošku jiná, tak myslím si, že to přišlo do dobrý doby, no. Ale já jsem pořád překvapená.
Může to být tím, že ti diváci jsou vlastně už zhýčkaní všemi těmi nekašírovanými příběhy a chtějí vědět opravdický?
No, to by bylo hrozně příjemný vysvětlení, protože mně právě se vždycky zdálo, že realita je to nejzajímavější, co může být, že je daleko zajímavější, než fabulovaný příběhy. A jestli to tak je, tak to by bylo velmi příjemný.
Nelitujete, že jste znovu po dvaceti letech nebo po pětadvaceti letech dokonce vstoupila těm lidem do života?
No, vůbec toho nelituju a kupodivu toho nelitovali ani oni, což je teda daleko překvapivější, než, že nelituju já. Ty lidi byli odvážní velmi.
A snad největší ohlas vlastně u konce vyvolal ten díl, kde paní Marcela vystupovala s tím, že se jí ztratila, později tedy zjistila, že zemřela dcera. Navštívila jste ji od té doby?
My jsme v neustálým kontaktu, skoro bych řekla téměř každodenním, protože my v tom příběhu pokračujeme, ale zároveň já se snažím trošku Marcele pomoct, protože ten jako její, má strašně moc problémů samozřejmě, ale teďka takový ten aktuální je, že by se chtěla dostat z Českýho Brodu zpátky do Prahy, a tak v tom jí pomáhám a zdá se, zdá se, držte palce, že se to povede.
A jak v tom příběhu pokračujete, co vznikne?
Vznikne, doufejme, celovečerní dokumentární film, který bude navazovat na ty první části, který už diváci viděli a bude tam vlastně ještě další pokračování tedy životního běhu Marcely a mělo by to být hotový někdy v listopadu a měl by to být film, opravdu film pro kina a samozřejmě taky pro televizi.
Měla jste o jejích osudech nějaké povědomí v té mezeře, v těch pětadvaceti letech, kdy jste o ní netočila?
Tak, já jsem se se všemi těmi lidmi nějak stýkala, ale nebylo to tak úplně pravidelný, ale vždycky jsme si psali k Vánocům, občas jsme se viděli, občas mě oni třeba pozvali na něco, když něco podnikali, tak myslím si, že ty vztahy jsou takový celkem dobrý, no. Ťukám, ťukám.
Zrovna ta paní Marcela, se zdálo z toho dokumentu, že žila dlouhou dobu v tíživé sociální situaci. Vy jste vlastně teď řekla, že jí pomáháte zpátky do Prahy. Pomáhala jste jí i předtím a kde je vlastně ta mez, kde můžete těm lidem pomoct a kde musíte si říct sama pro sebe, sorry, jsem jen dokumentaristka?
To je samozřejmě hrozně těžký dokumentaristický téma. Ale já myslím, že jako úplně prvotní musí být, že jsem člověk a teprve potom dokumentarista. Čili já jako nemůžu se na nějaký trápení někoho dívat a jako radovat se, že to pro ten dokument bude zajímavý, a musím se vždycky snažit, teda, pokud jako můžu tak nějak přispět k tomu, aby ten člověk se netrápil a tady v tomhle tom osudu bylo strašně zajímavý to, že po odvysílání toho filmu se diváci úplně spontánně začli skládat a posílat tý Marcele peníze a vybralo se poměrně dost velká částka a z toho je možný teďka teda nějak realizovat to přestěhování. Takže to byla úplně úžasná situace, ohromná solidarita.
Takže ona je opravdu asi nakonec ráda, že s vámi spolupracovala, protože jí to pomohlo?
No, myslím si, že jo, že v tý kritický chvíli připustila to natáčení, což já jsem nechala zcela na ní, tak vlastně se jí to tak jaksi paradoxně v tom neštěstí vrátilo v tom pocitu, že není sama, že lidi s ní soucítí a že jí pomáhají, to je opravdu úžasný. Ona to prožívá úplně ohromně.
A tem její bývalý manžel se vám, vy jste s ním vlastně před těmi pětadvaceti lety natáčela, on vám se nikdy neozval?
Tak já jsem se s ním několikrát setkala, snažila jsem se ho přemluvit, aby i do tohohle toho pokračování vstoupil, on trošku váhal, ale potom tedy se rozhodl, že ne. Myslím si, že to byla trošku chyba, že si to asi potom sám uvědomil, ale neozval se.
A teď se také neozval po té smrti té dcery, nějakou účast neprojevil?
Ten akorát na nás na všechny podal trestní oznámení, že jsme ho pomlouvali v tom filmu, což mě hrozně mrzelo, že to byl jedinej způsob, jediná reakce, která na to byla a ono se to nějak, myslím, vyřešilo, takže se v tom nepokračuje. Tak já ho možná zkusím ještě oslovit.
A z těch lidí, které jste oslovila a souhlasili, vyčetl vám vůbec někdo, že jste je vzala do projektu a oni ztratili soukromí?
Ne, nikdo.
To jim nevadilo?
Tak víte, my jsme vždycky se snažili být v takových určitých hranicích a nepřestupovat nějaký normy takový napsaný a doufám, že to se podařilo a nikdo mi nikdy nic nevyčítal, naopak mám pocit, že byli vlastně docela spokojení s tím natáčením a i s tím odvysíláním potom. My jsme se setkali, když proběhlo všech těch šest dílů, a tak jsme si navzájem říkali, co koho potkalo, jak na koho kdo reagoval, to bylo ohromně zajímavý a tak nějaký výčitky nebyly.
Ale vy se dokumenty zabýváte celý život, máte jich za sebou ohromnou řádku, vůbec to nejsou jen ty Manželské etudy a Manželské etudy po pětadvaceti letech. A jak dokážete tedy žít jako dokumentaristka a opouštět ty objekty nebo je všechny shromažďujete do svého života, prostě s vámi ty postavy dál žijí, jak to je?
No, trošku se mnou žijí, protože já vlastně tím, že se snažím o ty časosběrný projekty, tak se snažím ty lidi, s kterýma jsem se nějak takto setkala, neopouštět a časem s nima zase pokračovat. Takže je to taková docela zajímavá věc a doufám, že se podaří i další projekty ještě takto pokračovat.
Říká režisérka Helena Třeštíková v Press klubu Frekvenci 1. Paní režisérko, co myslíte, má každý ten svůj osud určený, anebo na něm může pracovat?
Já, to je samozřejmě takový zásadní téma, ale já bych strašně moc věřila v to, že každej může na svým osudu pracovat, protože jinak by to bylo strašně nespravedlivý, já hrozně věřím v aktivitu a v to, že takový jedno z mých životních hesel je krize je šance. A to znamená, že když se vám stane něco strašnýho, tak nejenže se z toho dostanete, ale zároveň to nějak zhodnotíte. Tak spíš věřím na nás, na vlastní aktivitu.
Vy jste mnoho točila o lidech, kterým se něco strašného stalo. Jak se bráníte vy těm myšlenkám o nespravedlnosti těch osudů, které natáčíte?
To je právě to, že někdy je to velmi relativní, že právě něco, co vypadá ze začátku jako katastrofa, tak se může projevit právě jako ta šance. Ale tak není to vždycky, samozřejmě. Tak někdy má člověk pocit, že osud je opravdu nespravedlivý a co s tím dělat, než doufat, že zase bude líp. To je podle mě jediná možnost a tak to dělám i já ve svém životě a fakt je, že já se snažím prostě nějak furt bojovat.
A vy jste ve svém životě vystudovala FAMU a hned po tom jste točila svoje první časosběrné snímky. Jak jste se k tomu dostala, kdo vás přitáhl zrovna k takhle složitému tématu?
To jsem si nejdřív musela trošku najít a trošku se teda v tý branži orientovat, takže to úplně, úplně hned nebylo. Ale vlastně poměrně dost brzo nějak jsem tohleto téma našla, že ten čas mě vždycky zajímal, tak jsem se vždycky pouštěla do strašlivejch projektů, trošku tak jako, že někdo skáče do vody po hlavě, tak to byl takovej můj dokumentaristickej přístup, prostě jsem skočila.
A řekněte mi, jak se tím dá uživit? Vy natáčíte film časosběrný, dejme tomu, šest let. A teď ten honorář tedy dostanete až po šesti letech? Co děláte mezi tím?
No, takhle, jakoby ten honorář se, dejme tomu, rozdělí do těch šesti let, no, a to víte, že to žádný jako závratný sumy nejsou, že?
Dřív to byl, dejme tomu, asi státní film nebo někdo, kdo to platil. A jak je to teď, musíte si sehnat sponzory, a pak teprve začít s projektem?
Tak dneska je takovým největším partnerem Česká televize, ale ta taky jako v dobách minulých byla dost na tom finančně špatně, takže velkým naším sponzorem vlastně je Fond kinematografie, který na tyhlety projekty přispívá.
257 400 999, na tomto čísle můžete pokládat vaše dotazy Heleně Třeštíkové, to ale v závěru Press klubu na Frekvenci 1. Esemeskové číslo je 900 12 10 a esemesky můžete posílat už teď. Vy jste, paní režisérko, trpělivý typ, anebo jste se musela trpělivosti při svých časosběrných snímcích učit?
No, já jsem paradoxně na časosběrný filmy trpělivý typ a jinak jsem naprosto netrpělivý, když jsem třeba pletla, jakože taková doba taky byla, tak jsem vždycky zjistila, že pak jeden rukáv je kratší a podobně, protože jsem už, už aby to bylo a tak jsem to nějak jako smrskla. Ale dělat ty filmy dlouho mi nějak nevadí, sama se tomu divím.
A studovala jste psychologii, abyste z těch lidí vytáhla ty správné reakce nebo tu jejich uvolněnost?
No, tak vysloveně studovala, to ne, ale tak zajímá mě psychologie, ale spíš tak amatérsky.
Vy točíte filmy o obyčejných lidech, ale také o vyložených celebritách. Se kterými je víc práce?
No, určitě filmy o celebritách mají jaksi ten divácký zájem zakódovaný už v tom tématu, takže v těch filmech o obyčejných lidech jakoby víc musíte bojovat o to, abyste to udělal tak zajímavě, aby to lidi zajímalo a aby je to přitáhlo, aby se na to dívali. Ale tak mě baví obojí, každý je něčím jiným zajímavý.
A pokud jde o ty celebrity, tak prosí vás, abyste je v tom dokumentu udělala, dejme tomu lepší, chytřejší?
Tak já jsem si naštěstí zatím vybírala takové celebrity, které tohleto nechtěly a nežádaly a který, ale samozřejmě je vždycky do tý střižny pozveme a mají šanci a právo jako cokoliv k tomu tvaru, který se rodí v tý střižně říct, před tím, než je to dokončený.
Víte, člověk, který není profesionál, tak určitě, když se zapne ta kamera, tak musí trpět takovou tou sebestylizací. Jaký z těch lidí se třepe?
To je velikej problém. A jsou lidi, který si myslím, že možná by vůbec se z toho nikdy nedostaly, ale to pak by bylo těžký. Ale jinak jako taková dokumentaristická metoda je snažit se co nejmíň odbourat pocit, že se natáčí a co nejvíc udělat pocit, že to je takovej běžnej rozhovor.
Říká režisérka Helena Třeštíková v Press klubu Frekvenci 1. Vy učíte na FAMU, je tam stále takový nával?
No, na FAMU je nával a bohužel stále těch míst je omezený počet, takže je to takový někdy trošku depresivní pocit, že člověk má pocit, že musí odmítnout asi i spousty zajímavých lidí.
A v minulosti se hodně mluvilo o velmi silných ročnících. Jsou ty současné také takové silné?
No, já myslím, že jsou, že jsou velmi zajímaví, mladí lidi, dokumentaristi, který se k nám hlásí a že tam je mezi našimi studenty spousta takových, o kterých věřím, že jako hodně s tím dokumentem pohnou, ale zase jiným směrem třeba, než jsme to dělali my, oni to samozřejmě vidí jinak zase.
Etika je podle mého názoru při dokumentech hodně důležitá. Učíte ty studenty nějakou tu základní dokumentaristickou etiku?
To je v podtextu každýho čehokoliv, co ti dokumentaristi dělají a co my s nima probíráme, tady toto je, to se probírá vlastně pořád, ne jako nějaký specielní předmět, ale jako součást úvah o dokumentárním filmu, pořád je to tam.
Pokud jde, dejme tomu, o příběh člověka, tak kde jsou ty hranice etiky při tvorbě dokumentů, za které prostě nelze jít?
Nesmí se ublížit, jo, ten člověk nesmí bejt poškozenej tím, že se ten dokumentarista s ním setkal a natáčel ho, to je…
Myslíte si, že jste někdy tuhle hranici překročila, že jste někomu ublížila?
No, tak to víte, že to člověk pořád o tom přemýšlí. Já strašně pevně doufám, že ne a hrozně by mě mrzelo, kdyby mi to někdo vyvrátil. Tak, tak berte odpověď, doufám, že ne.
Říká režisérka Helena Třeštíková v Press klubu na Frekvenci 1. Za chvíli se jí můžete ptát i vy na čísle 257 400 999. Dobře, vezměme, že netočíte film, jdete na film. Jaké filmy sledujete ráda?
Tak já mám hrozně ráda v televizi dokumenty, to je fakt, že se na to dívám a když jdu do kina, tak zase mám hrozně ráda takový filmy, který se tomu dokumentu podobají. To znamená takový filmy ze života, realita, co nejvíc, co nejmíň hraný, co nejmíň kulisy, to mě baví ze všeho nejvíc. Ale fakt je, že občas mě jako takový bonbónek sedne něco, co je úplně opačný, takový třeba á la, klasika Jih proti severu, takovej ten slavnej film s Vivien Leigh jak Clark Gable, tak to prostě, ale to je takovej pro mě odpočinek a u toho jsem dojatá a pláču a jsem taková šťastná, že to vidím, ale to jenom občas.
Nedávno šel na České televizi Felliniho Řím a já jsem si uvědomila, že o Praze nevím, že by někdo něco takového velikého natočil. To jste neměla někdy chuť?
No, to je strašně těžký téma. Ale teda dělala Věra Chytilová krásnej film, který se jmenoval Praha - neklidné srdce Evropy, a to byl úžasnej film, to byla v rámci takovýho cyklu, že různí evropští režiséři dělali filmy o městech, ve kterých žijí a ta Chytilová zrovna byla úplně senzační. Ale to je tak těžký téma, na to bych si asi netroufla.
Takže, na co si právě teď troufáte, kromě toho, že točíte tedy s Marcelou pokračování, tak ještě něco?
Ještě doufám si troufnout na pokračování dalších osudů lidí, který jsem nějakým způsobem už rozdělala v těch svých předchozích projektech a pokračovat dál a dál a dál až do úplný smrti mojí.
A je to tak, že dokumenty stále jen o lidech, zvířata, architektura, nic takového vás neláká, lidi?
Ne, ne, ne, to já už mám přesně definovaný, lidi, časosběrný filmy a nic jinýho dělat nebudu.
Vy jste s manželem, který je publicista, založila nadaci Člověk a čas. Co se v ní děje?
No, ta nadace teda musím říct, že už teď trošku přibrzdila, protože se změnily podmínky pro nadace obecně, ale jinak to měla být taková platforma pro to právě, aby se daly dělat časosběrný filmy. Tak nějak ten čas, kterej já považuju za takovej základní fenomén, kterej mě zajímá, do těch filmů dostat a právě získat na to nějak finance, protože to není jednoduchý získávat prostředky na takto časově náročný filmy.
Jak je to moc složitá záležitost? Vy si ty lidi obcházíte, píšete si sama scénář, děláte si sama rešerše?
No, tak na rešerše občas někoho používám. Jako mám spolupracovníky, který mi některý ty věci dělaj. Například taková strašně důležitá věc, kdykoliv nějak něco natočím, tak potom si z toho nechám udělat transkript, vlastně přepis toho, co ty lidi dělají a takový skript toho a to mi dělá jedna kolegyně a dělá to skvěle, takže…
V Americe je to velmi ceněné povolání být rešeršistou pro dokumentaristu režiséra. Ale mám pocit, že tady veřejnost o rešeršistech toho zase tak moc neví.
No, ono pro takový ty filmy typu, jak jsou dokumenty BBC o nějakých událostech nebo tak, tak tam to je velmi důležitá profese, ale tady já vlastně s těmi lidmi jsou v kontaktu jako já Helena, oni mi věří a bylo by možná trošku problém tam poslat někoho jinýho.
Už za chvíli vám bude k dispozici na čísle 257 400 999 v Press klubu na Frekvenci 1 Helena Třeštíková. Ale teď třicet sekund na cokoliv, co chcete říct bez mé otázky. Máte slovo.
Tak já pevně doufám, že se podaří vyřešit ta situace, která teď se stala okolo Fondu kinematografie a že nějak společnost připustí, že kinematografie je důležitá součást národní kultury, že ti, co chtějí víc peněz, nejsou nějací vydřiduši, ale chtějí dělat kvalitní národní kinematografii a že se udělá nějakej kvalitní zákon.
Tak to bylo třicet sekund Heleny Třeštíkové a teď jsou na řadě vaše živé telefonáty. Helena Třeštíková, režisérka, dnešní host Press klubu na Frekvenci 1 odpovídá na vaše dotazy. Dobrý večer prvnímu posluchači. Dobrý večer, slyšíme se? Halo, dobrý večer.
posluchač:
Dobrý večer, tady /nesrozumitelné/ Praha 9.
Dobrý večer.
posluchač:
Já jenom, filmy paní Třeštíkový se mi strašně líbí, protože jsou skutečně o životě. Ale zaráží mě pouze jedna věc, jak paní Třeštíková říká, že předvídá vládu, která teďka vzniká, jí nevadí, že vlastně zákon ve prospěch /nesrozumitelné/ jako zastavilo ODS, jestli by se k tomu nějak vyjádřila.
Tak ono to je strašně složitý, ten zákon nezastavila jenom ODS, ale bylo tam okolo toho víc problémů a já pevně doufám, že, my se teď chystáme s politiky setkat v Karlových Varech a že si tam nějak vyjasníme stanoviska a že dojde k nějaký shodě a dorozumění a že oni teda přijmou ten náš pocit, že film je důležitá součást národní kultury.
Na číslo 257 400 999 se dovolal další posluchač, poslechneme si jeho otázku. Dobrý večer, Press klub Frekvence 1. Halo, dobrý večer. Tak, dneska máme nějakou smůlu.
posluchačka:
Halo?
Ano.
posluchačka:
Dobrý den, tady, prosím vás pěkně, já bych měla dotaz na paní Třeštíkovou. Znám oba dva, ty osoby, který hrály v tom filmu Manželské etudy, jak toho pana Jiřího, tak tu paní Marcelu. A myslím si, že paní Marcela to měla všechno nahraný tak s paní Třeštíkovou, aby jí šla do noty a paní Třeštíková chtěla vyloženě dostat to tam do toho filmu to, co chtěla. A vlastně ona jak tady mluví o tý etice, strašně ublížila tomu člověku, protože já o tom případu vím, že ten pán má v ruce papíry jasně napsaný, že nic neprovedl, holka byla neposkvrněna a ona přesto paní Třeštíková i Marcela jeho nařkly z toho, že prostě z toho zneužívání. Ona tady říká, že nikomu neublížila, ale jemu strašně ublížila. Já toho člověka potkávám…
Dobře, rozumíme otázce?
Jasně. Tak samozřejmě by mě mrzelo, kdyby to bylo takto interpretováno, že jsem Jiřímu ublížila. Já, za prvé vím, na co narážíte, Marcela obvinila svého bývalého muže, že zneužíval její dceru a ona sama v tom příběhu řekla, že to nebylo nikdy prokázáno, ale že ona si myslí, že to tak bylo, myslet si to může. Já jsem mnohokrát pana Jiřího prosila, aby se tady k tomuto vyjádřil a říkala jsem mu, že je velmi nevýhodné, pokud neřekne svůj názor a svůj postoj k té věci a on to opakovaně odmítl. Takže myslím si, že to nahraný nijak nebylo a že ta realita je taková.
Tak vaše Manželské etudy jsou stále živé. Tolik režisérka Helena Třeštíková, dnešní host Press klubu na Frekvenci 1. Díky, že jste přišla, hezký večer.
Děkuju za pozvání.
Doslovné přepisy zpráv poskytuje společnost: NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY,s.r.o.
Reklama
