Úvodní stránka › Lidé a show › Pořady v rádiu › Archiv Pressklubu
Archiv Pressklubu
Jan Hřebejk
29. 6. 2006
Rozhovor Jitky Obzinové s Janem Hřebejkem - režisér
Dnešní host Press klubu na Frekvenci 1 režisér Jan Hřebejk. Ještě jednou dobrý večer.
Dobrý večer.
Přijměte gratulace, jednu k narozeninám vašim a jednu k narození syna. Už jste ho zapil?
Ano, ano a děkuju.
Vy jste narozeni ve stejném znamení zvěrokruhu jen dva dny po sobě, nejste zklamaný, že to nevyšlo úplně?
Ne vůbec ne, já jsem hlavně šťastnej, že je kluk v pořádku a že žena je v pořádku, takže o to přece nejde, jestli se narodí na narozeniny.
Je to Jan jako vy?
Ne, je to Jonáš.
Je to Jonáš. Byl jste u porodu?
Byl jsem u porodu.
A jak se vám porod líbil, jak jste ho prožil, neomdlel jste?
Já jsem byl opravdu velmi šťastný, že to proběhlo velice pěkně, jednak vůbec od strany toho personálu, jednak to moje žena snášela dobře, i já jsem to snášel dobře a chci těm lékařům a tomu personálu v Podolí moc poděkovat.
Věděli jste, že to bude kluk, nebo jste se…?
Věděli, protože jsme předtím měli nějaký komplikace, tak jsme chodili na ultrazvuk, takže jsme věděli, že to s největší pravděpodobností bude kluk.
Vy jste hodně zaměstnaný člověk, budete pomáhat s miminkem, anebo spoléháte spíše na vaši ženu?
Mě to, hleďte, tak já teď jsem v porodnici, ale mě to baví, a já jsem z takový početný rodiny, já myslím, že jsem spíš rodinej typ a já nejsem zas tak zaměstnaný člověk.
A vy víte o miminech asi hodně, ne. S jedním jste strávil dlouhé hodiny při natáčení Horem pádem?
Já jsem především ze svými synovcemi a neteřemi, se synovci a neteřemi strávil nějakej čas a natočil jsem i nějaký filmy, kde hrály děti, i když ne tak úplně malinký děti, takže nejsem v takovém jako šoku, že bych se nedokázal toho dítěte dotknout nebo tak.
A sníte o tom, že byste mohl ze syna vychovat takového filmového společníka, jako je to třeba u Svěráků?
Ne, tak mě se samozřejmě líbí, když fungujou nějaký takový tradice, ať už je to, někde je to normální. Houslaři, tam se to dědí, že jo, nebo vinaři třeba, jo, a samozřejmě, že mi to imponuje, když jsou takový rodiny, kde prostě jsou talentovaný děti, který spolupracujou s rodičema, jako Olga Špátová s maminkou Olgou Sommerovou. To je mi sympatický. Samozřejmě Svěrákovi, ale jako já bych nechtěl zatížit svýho malinkýho syna nějakou svojí ambicí.
Vy jste říkal, že jste z početné rodiny, váš dědeček byl z pěti dětí. S kolika počítáte vy?
Dědeček byl z pěti dětí? Jo, to byl možná z více dětí ještě. Nevím, já v tom nechci dělat žádný prognózy. Taky už nejsem úplně nejmladší tatínek, tak…
Jak jste zapil syna? Vy jste předčasem prý chtěl začít podnikat s archivním vínem, takže?
Ne, já nepodnikám s archivním vínem. Já jsem s kamarádama, se kterýma jsme měli vinej klub, otevřel vinotéku v Praze malinkou a takže, ale to není, to není oblast podnikání, to je spíš takový jako koníček, jehož smyslem, nebo celý ten byznys je, aby nula od nuly pošla, jo, abychom se měli kde scházet a mluvit, protože víno je takovej nápoj, který se jednak pije, ale jednak provokuje různé diskuse, bych tak řekl, takže to není, že bych chtěl podnikat s archivním vínem, na to nejsem dostatečně kvalifikovanej. A Jonáše jsme zapili ten první večer, kdy jsem nemohl zůstat ještě v porodnici, protože moje žena byla na JIPce, tak jsem ho zapil s těma nejbližšíma kamarádama, který jsme ten večer sehnali, takže v takovým velice úzkým kroužku.
A co je tedy podle vás dobré víno, zahraniční nebo české?
Může bejt i český nebo moravský samozřejmě. To je, já myslím, že Press klub je příliš krátký…
Co v té vinotéce máte vy, jsou tam česká vína?
My se snažíme orientovat na Evropu, máme tam samozřejmě česká i moravská vína. Ta nabídka, já bych chtěl, aby ta nabídka nebyla zas až široká, ale aby byla garantovaná, aby prostě to, co si tam kdokoliv a v jaký kategorii dá, tak aby nebyl zklamanej a já na to nejsem samozřejmě sám, tak těmi ostatními garanty je především malíř Standa Diviš, který s vínem, konkrétně s francouzských vínem obchodoval. Tono Stano, fotograf, Aleš Najbrt, grafik, David Ondříček, režisér a Honza Bejšovec, což je sběratel výtvarnýho umění, a tak ty kluci mají svý zkušenosti, všichni cestujeme a snažíme se o tu radost, když někde narazíme na dobrý víno, dobrýho vinaře, tak zprostředkovat tu radost.
A nejlepší víno vašeho života, které to bylo?
To já nemůžu říct. Ono se to taky mění, to je jako s knížkama, že v nějakým věku máte něco radši a pak se to mění, tak já v současný době já mám velice rád italská vína.
Říká režisér Jan Hřebejk v Press klubu na Frekvenci 1.
Na karlovarském filmovém festivalu, pane režisére, uvidí diváci poprvé váš nový film Kráska v nesnázích. Čekáte Křišťálový globus?
No tak já jsem nikdy nenatočil film, kterej by byl takovou jako vysloveně festivalovým filmem. Já jsem rád, že ten film, který jsme dokončili vlastně začátkem června, můžeme vlastně v tak bezprostřední době uvést a na festivalu, kterej máme rádi. Myslím si, jestli ten film v něčem má šanci na nějakou cenu, tak je to asi v těch hereckých výkonech, ale nechci spekulovat, neznám další soutěžní film a těším se na to uvedení, protože přeci jenom tak Vary jsou Vary a ten film opravdu ještě nikdo neviděl kromě nejbližších spolupracovníků.
Jana Brejchová, Aňa Geislerová, hvězdami jste tedy nešetřil. Jak si sedly spolu při natáčení?
Výborně, protože jsou to obě moderní herečky, jo, že, a mně vyhovuje taková ta komunikaci, když s herci se bavíte, že ta cesta za tím ztvárněním tý role i přesto, že se bavíte o tom, co se jich osobně na tom týká, nebo jak oni to znaj, že to není nějaká intelektuální debata, nebo je to prostě hovor o životě a jak Jana Brejchová, tak Anča Geislerová jsou prostě otevřený takový diskusi, ale já jsem opravdu hvězdami nešetřil, takže tam je celá řada ještě dalších herců, z nichž bych vyzdvihl třeba Jiřího Schmitzera, Josefa Abrháma nebo Romana Luknára a Milku Vašáryovou.
Jak jste tady na tu kombinaci Roman Luknár versus Josef Abrhám přišel?
No tak já jsem chtěl, aby tam Roman hrál. Mě na něj upozornil můj někdejší asistent Láďa Vondráček a já jsem Romana znal samozřejmě z filmu Záhrada, což byl nadhernej film Martina Šulíka, který dostal v roce 95 Českýho lva za nejlepší český film, ale Roman žije v Madridu. A já jsem nevěděl, že občas jezdí na Slovensko, protože od toho roku 90, kdy se tam oženil, tak vlastně pracuje pouze ve Španělsku. A Láďa mě právě upozornil na to, že se Roman občas na tom Slovensku vyskytne a já jsem Romana oslovil vlastně jednoho z prvních, zatímco Josef Abrhám vlastně k tomu projektu přistoupil jako jeden z posledních, protože my jsme změnili koncepci té role, toho protihráče a změnili jsme ho na poslední chvíli a tím vzniklo to pro mě hezký znovusetkání s Josefem Abrhámem, se kterým jsme natočili už Šakalí léta, tak to bylo takové setkání po třinácti letech.
Kde jste vlastně točili, já z těch záběrů pár, co jsem viděla, to vypadalo, že jenom v Praze?
My jsme točili v Praze a v Toskánsku. V tom Toskánsku jsme měli takovou kratičkou dotáčku, která paradoxně přesto, že to je krásný prostředí a já ten kus země mám hrozně rád, tak to natáčení samo bylo spíš stresující, protože jsme točili už na podzim, a to počasí bylo strašný a všichni čekali, že vlastně v tom rezervním čase ještě třeba si zajedou někam na výlet a bohužel na to vůbec nebyl čas, a to natáčení spíš se proměnilo v takovou noční můru, ale v tom filmu to tak nevypadá, ale jinak jsme natáčeli v Praze na Barrandově a v podstatě v okolí Barrandova.
Teď tedy bude premiéra toho filmu o víkendu v Karlových Varech, ale kdy přijdete ten film do kin?
Přijde do kin začátkem září, slavnostní premiéra měla být 6. září, ale tak jsme ji kvůli koncertu Madonny o den posunuli, ale diváci budou moct na ten film přijít od 7. září do kin v Český republice.
Vy jste ten svůj nový film označil jako komornější příběh než ty ostatní. V čem je komornější?
Ne úplně než ty ostatní, protože třeba film Musíme si pomáhat byl také komorní, ale na rozdíl třeba od Horem pádem, což byl takový film, kde byla taková, řekněme, společensko-kritická nota, bylo tam několik paralelních příběhů, tak tady vlastně je to příběh jedné ženy a její širší rodiny, jejich dětí, její maminky a…
Tam jde o to, že ona, tedy ta hlavní postava, se nemůže rozhodnout mezi jedním a druhým, je to tak?
Víte, jako já ten film nechci tady převyprávět, ale spíš je to taky o možnosti, kterou člověk má, o výzvách, který prostě buďto je vyslyší, anebo je nevyslyší a pak, já myslím, že to je lidskej příběh, že jsme tentokrát šli i v tý herecký práci tím, že ten příběh se soustředil na jeden jednoduchej příběh, tak jsme šli ještě dál a ten film i pro mě, kterej jsem u toho byl celou dobu, tak je přitažlivej těma hereckejma výkonama, který opravdu já jsem ten film viděl mockrát, protože jsem ho musel vidět, když jsem ho dokončoval a musím říct, že mě ti herci teda ještě ani trošku neomrzeli, tak věřím tomu, že strhnou i diváky.
A zažil jste to vy sám, takový, takový příběh, takové rozhodování mezi dvěma láskami, těžko?
Ono to není jenom o rozhodování mezi dvouma láskama. Je to rozhodování vůbec o svým životě, o svých možnostech, ale ono na filmu je nejhezčí, když se samozřejmě povede natolik, že zaujme někoho, aby o tom vůbec přemýšlel, že může vzbuzovat všelijaký asociace. My máme takového prodejce filmů, nebo zástupce agenta, řekněme, v Los Angeles Neala Freedmana, který s námi spolupracuje od roku, nebo od roku to je jedno, od filmu Musíme si pomáhat. A ten tam našel takový zajímavý paralely, který nás vůbec nenapadly. On říkal, to je vlastně pro něj takový symbolický film, že ta Kráska je ta Česká republika, která se rozhoduje mezi tím, tou minulostí v tom komunismu a tou budoucností prostě v té západní Evropě, a to nás vůbec nenapadlo, ale i to je možný vysvětlení.
Říká režisér Jan Hřebejk v Press klubu na Frekvenci 1. Film, o kterém mluvíme, málem na festivalu nebyl na protest proti tedy neschválenému zákonu o kinematografii. Co rozhodlo ve prospěch tedy promítání?
Takhle, já když vlastně nastala tahle peripetie, tak jsem tady nebyl, čímž jste nevzdávám žádné zodpovědnosti, protože jsem…
Rozhodl tedy producent, pan Trojan?
Samozřejmě, samozřejmě, jako vždycky rozhoduje producent tyhle věci. Ale já jsem s tím souhlasil taky. Víte, ono to není na protest proti tomu zákonu, nebo jeho nepřijetí, to bylo taky na protest proti tomu, jakým způsobem se ten zákon tvoří, jakým způsobem se tady s lidmi jedná, jakým způsobem se argumentuje a jakým způsobem se dodržují nebo nedodržují nějaké dohody. Tady nejde o to, že neprošel konkrétní zákon pouze. Tady jde o to, že vlastně od roku 92, kdy byl přijatý původní zákon o kinematografii, který je nevyhovující a byl nevyhovující už tehdy a mezi tím nastalo celá řada jako nových zkušeností, prostě rozpadl se stát, bylo vynalezený DVD, prostě dominantní na trhu se staly multiplexy, začaly vysílat komerční televize, chystá se, chystá se vysílání dalších sedmi televizí, což samozřejmě ten trh nějakým způsobem ovlivňuje a tady nejde o to stát jako s čepcem v rohu. Já myslím, že každé podnikání nebo film, ať už jako tvorba podnikání, kulturní statek nebo jenom byznys, tak ať to vememe jakkoliv, tak prostě potřebuje zákonný rámec, jo. A vždycky ta věcná diskuse sklouzne do nějakýho, v lepším případě, to takové amatérštiny a v horším případě až do takového jako podvodu, jo. A mně se to samozřejmě nelíbí, ale ten způsob, jakým ten zákon byl smeten se stolu, prostě ten byl opravdu dost zarážející, no.
Souhlasíte s argumentem Václava Klause, že film je běžné podnikání a není proč jej upřednostňovat speciálním zákonem před jinými druhy umění?
Heleďte, tady zákon neřeší to, jestli se upřednostňuje film. Václav Klaus při vší úctě prostě tomu úplně přesně nerozumí, on ten zákon vetoval, teprve pak se zajímal o to, jak to skutečně je. Samozřejmě, že jsou liberální argumenty, které jako lze použít jako argument proti tomu zákonu, který byl, ale k tomu zákonu se spělo nějakou cestou, například v tom smyslu, že se hledal kompromis, jak najít prostředky pro český film, a to nejsou prostředky pro mé nebo Trojanovo blaho, nebo pro blaho nějakých lidí, kteří tady dělají filmy, ale aby, pokud nějakou kinematografii chceme mít, tak aby jí bylo možný dělat v rámci prostě nějakého zákona, jo. A teď se hledal nějaký kompromis. Když se došlo k tomu, že stát nebude podporovat film přímo, ale na rozdíl od toho, co si myslí většina lidí, stát film přímo nepodporuje a já si myslím, že by podporovat film měl tak, jako se to děje v mnoha zemích Evropy. Prostě to je standardní a není to zdaleka tak drahý, když se mluví o desítkách milionů, to Proboha nejsou peníze pro honoráře tvůrčích pracovníků, to je, ale to nechci ani vysvětlovat, protože já si myslím, že chytří lidé to chápou a hloupí lidé to nechtějí vědět. Ale abych to dokončil. Takže se hledal kompromis, kde v tom veřejném sektoru najít peníze a nabídl se takový kompromis, že se České televizi odebere reklama, ta se dá komerčním televizím, což je pro ně zisk prostě v řádu jeden a půl miliardy, nebo určitě přes miliardu. České televizi se zvýší koncesionářské poplatky. Za to tyto televize vyjdou vstříc prostě nově vznikajícímu zákonu o kinematografii a budou něco to odvádět. Oni samozřejmě na to A řekli jasně, to je pro nás strašně výhodný. Vezměte si, že prostě po těch komerčních televizích se chtěly, myslím, dvě procenta, aby přispívaly, což je úplně standardní, a kdyby se jim to dalo jako podmínka předem, jinak nedostanou licenci, tak by všichni říkali, jasně. Jenom tyhle ty dvě procenta by přinesly prostředky, za který by se dalo natáčet, a znova říkám, aspoň v nějakých slušných trošku podmínkách. Tady lidé na základě reportážích o tom, jak se točí James Bonde a že prostě režiséři, kteří točí reklamy, jezdí prostě v drahých autech, tak z toho se usuzuje, že tady je nějaký blahobyt, tady to je úplná chudinská záležitost, přestože ty filmy se promítají prostě po celým světě, jo. Nebo aspoň naše filmy, který jsme udělali s Trojanem, nebo jaký dělá Bohdan Sláma nebo Petr Zelenka nebo Saša Gedeon. Jenomže ty televize nejdřív jako říkaly jo, ale pak najednou ne. Jo, to je prostě stejný, jako když se dva lidi domluví a řekne se, hele, ty nám dneska pomůžeš na zahradě, a my ti zejtra jako pomůžeme prostě jako stavět, jo. Ale oni řekli druhej den, hele, ne, ne, ne. Takže jinými slovy, prostě musí se najít lepší zákon, tohle to už je pasé a já si myslím, že prostě stát by měl nějakou formou přímo podporovat kinematografii.
Už za chvíli se můžete ptát na čísle 257 400 999 v Press klubu na Frekvenci 1 režiséra Jana Hřebejka. Ale teď máte třicet sekund na cokoliv, co chcete říct bez mé otázky, máte slovo.
Já teď mám jako neexhibicionistickou náladu, ačkoliv to potom předchozím projevu tak nevypadalo. Já bych, co bych si přál, nebo co bych vám popřál jako posluchačům. Víte, teď mě nic nenapadá, já jsem si to nepřipravil. Já bych všem posluchačům přál, aby se měli hezky a by měli krásný léto.
Tak to bylo necelých třicet sekund Jana Hřebejka a teď jsou na řadě vaše živé telefonáty.
Jan Hřebejk, dnešní host Press klubu na Frekvenci 1 odpovídá na vaše dotazy. Dobrý večer prvnímu posluchači.
posluchač:
Dobrý večer, tady Zdeněk, Plzeň. Já mám dotaz, jaký bylo, pane Hřebejk, nejlepší film v český historii z pohledu režie? Děkuju.
Já myslím, že vrcholem český, respektive československý kinematografie jsou určitě všechny filmy Miloše Formana, myslím jeho český filmy. Tam to já můžu vidět stále, přičemž za asi vrchol té české, nebo československé tvorby považuji Hoří, má panenko. To mi přijde opravdu geniální film, a pak je to podle žánrů. No, já opravdu za mimořádnýho režiséra třeba považuju Karla Zemana a jeho tvorbu považuju v oblasti komedie třeba za takřka nepřekonatelnou klasiku Kristiána. Mám rád některý filmy Oldřicha Lipskýho v tý žánrový kinematografii jako třeba Adéla ještě nevečeřela nebo Limonádový Joe. A miluju tvorbu Jiřího Menzela. To jsou takový věci, který mě jsou strašně blízký a mám pak rád už potom ojediněle filmy třeba Františka Vláčila, Markétu Lazarovou samozřejmě nebo Obchod na korze Kadára a Klose.
Dobře, poslechneme si další telefonický dotaz, dobrý večer, Press klub Frekvence 1.
posluchač:
Čížek, dobrý den.
Dobrý den.
posluchač:
Nemám snad ani tak dotaz, jen bych chtěl panu Hřebejkovi poděkovat za jeho tvorbu, velice se mi líbil film Musíme si pomáhat a dodnes si ho několikrát pouštím, viděl jsem ho snad dvacetkrát a ztotožnil bych se s ním s tvorbou Jiřího Menzela, kdy považuju já za naprostou špičku film Jiřího Menzela Vesničko má středisková. Děkuju. Mějte se hezky a přeju hodně zdaru.
Já moc děkuji.
Tak, jeden esemeskový dotaz. Co nového chystáte?
My se chystáme už letos v srpnu, pokud Ondřej Trojan úspěšně dokončí nějaká koprodukční jednání, začít natáčet film s pracovním názvem Medvídek. Je to film ze současnosti o takových třech manželských dvojicích středního věku a je to takový film, který bychom s nějakými pauzami točili skoro celý rok, ale tím nemyslím, že by se natáčel celý rok, ale že se odehrává ve čtyřech ročních dobách, ale je to film, který do kin přijde rok pro Krásce, která bude mít teprve premiéru, takže o něm ještě nechci říkat nějaké bližší podrobnosti.
Ještě jedna esemeska, která se týká budoucnosti, a to prosba, zdali byste nenatočil Pelíšky 2.
Já myslím, že už vzhledem k tomu, že Jiří Kodet nebo Stella Zázvorková nejsou mezi námi, tak já si myslím, že to je nemožný, ale musím říct, že jsem včera v noci dočetl knížku Občanský průkaz, respektive její rukopis, což je nová knížka Petra Šabacha a je to senzační věc a nevylučuju, že se třeba s Petrem Jarchovským do toho zase pustíme, pokud nebude mít Petr Šabach nic proti, ale ta knížka je fascinující, vyjde někdy v srpnu nebo v září, tak už teď ji vřele doporučuji. Je to o takových příhodách, celoživotních příhodách Petra Šabacha s policisty.
Tolik režisér Jan Hřebejk, dnešní host Press klubu na Frekvenci 1. Díky, že jste přišel a hezký večer.
Děkuji za pozvání. Na shledanou.
Na vás už čeká Rande na Frekvenci 1 a Dan Kostka, ale teď aktuální zprávy.
Doslovné přepisy zpráv poskytuje společnost: NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY,s.r.o.
Reklama
