Úvodní stránka › Lidé a show › Pořady v rádiu › Archiv Pressklubu
Archiv Pressklubu
Miroslav Širš
28. 6. 2006
Rozhovor Jitky Obzinové s Miroslavem Širšem - předseda sdružení Školy pro Afriku
Dnešní host Press klubu na Frekvenci 1 předseda sdružení Školy pro Afriku inženýr Miroslav Širš. Ještě jednou dobrý večer.
Dobrý večer.
Vy stavíte školu v Tanzanii. Jak moc vás podporuje česká veřejnost?
No, zatím jsme ve fázi, kdy dáváme dohromady podkladovou nebo tu projektovou dokumentaci. S tou podporou je to zatím tak, že my ještě nejsme pořádně zviditelnění, protože jsme nové sdružení, existujeme od roku 2005 od října.
Já jsem se dívala na vašich webových stránkách na rozpočet té školy a je tam ta první fáze za šest set tisíc korun. To opravdu dokážete postavit školu za šest set tisíc korun českých?
V Africe dokážete velké věci s malými penězi. Jenom bych vás s tou cifrou poopravil. Těch šest set tisíc to jsou náklady jenom na ten materiál, tam potom je to rozpočtováno ještě na ty další budovy, takže zhruba…
Takže nakolik vás to vyjde?
Zhruba počítáme jednu budovu dvacet osm krát deset metrů milion dvě stě tisíc.
A vy zítra v paláci Luxor tady v Praze otevřete výstavu. Na té výstavě budete ukazovat co, tu školu nebo ten život v Tanzanii, co tam bude na té výstavě?
Na této výstavě budeme prezentovat poprvé v podstatě v České republice na celostátní úrovni, nebo řekněme v centru republiky náš projekt v Chikundi, což je vesnice v jihovýchodní Tanzanii, kde jsme ten projekt nasměrovali.
A co od té výstavy čekáte, že se stane? Že vám začnou chodit na účet peníze?
No, slibujeme si zejména tu publicitu, protože zatím jsme se pohybovali na tom našem západočeském dvorečku a díky tomuhle, té možnosti, kterou jsme dostali od paláce knih Luxor, tak ta publicita, myslím si, že by z toho měla nějaká vzejít.
Vy tam budete mít nějakého slavného cestovatele, je to pravda?
Jenom bych zase upřesnil, pan doktor Stingl, legenda české i světové etnologie je patronem našeho projektu. Bohužel, je to už pán v letech, je mu pětaosmdesát roků, ten, ta zítřejší návštěva spojená s autogramiádou se možná konat bude, možná ne. To znamená, bohužel nejsem schopný říct, jestli mu panu doktorovi lékaři zítra tu návštěvu zakážou nebo ne.
Jak vy jste se k němu dostal?
Vzniklo to tím, že pan doktor Stingl jezdí velmi rád do Františkových Lázní, kde mám svoji základnu a on objevil můj obchod, který mám na pěší zóně a velmi rád se tam do toho obchodu vracel, takže jsme si dlouze podívali a na základě toho v podstatě byl vtažen tady do toho projektu, který jsem mu tehdy představil.
Jak vy jste se dostal do Afriky?
To bylo těsně na přelomu té takzvané sametové revoluce, kdy se objevilo v novinách, v tehdejší Mladé frontě inzerát na práci do Jihoafrické republiky, takže jsem vyhrál konkurz nebo tendr na specialistu pro rafinaci platinových kovů.
Rafinace platinových kovů, to jsou ty ekologicky sporné způsoby, za které je Západ tedy v Africe kritizován, je to tak?
Tak platinové kovy tam spadá platina, paladium, rhodium, iridium, ruthenium a osmium, jsou to kovy, které se používají hlavně v průmyslu. Pokud jezdíte autem, tak určitě máte katalyzátor, ve kterém je určitě platina nebo rhodium, nebo dieselové katalyzátory jsou na bázi paladia. Co se týče ochrany životního prostředí třeba v Africe, Jihoafrická republika samotná je největším producentem nejen zlata, ale například platiny na světě. Dvě třetiny světových zásob platiny…
Ale říká se, že v celé Africe se všechny ty kovy těží a čistí tedy dost brutálním způsobem právě.
No určitě…
Po ekologické stránce.
V těch rozvojových zemích to určitě pravda je, za Jihoafrickou republiku jsem schopný říct, že ty normy asi tam nejsou ještě tak přísné jako například v Evropě, ale určitě co se týče kvality technologií nebo i té ekologie, tak tam se na tu ekologii dbá velmi, velmi mnoho. Můžu potvrdit sám, protože v době, kdy jsem pracoval v rafinérii /nesrozumitelné/ u Rastenbergu, tak to byla nejmodernější rafinérie na platinové kovy na světě, tam se dalo snídat přímo jako ze země.
Já se ptám právě proto, že si říkám, jestli ta západní civilizace vlastně pomáhá Africe, když jim na jednu stranu zdevastuje krajinu, zejména teda v těch rozvojových zemích a na druhou stranu jim tam tedy potom slavnostně postaví školu?
No, tahle ta otázka je, asi odpověděl bych zhruba takto: Evropa by především měla umožnit africkým státům přístup zboží z těchto zemí chudších na svůj trh, to znamená odbourat protekční cla a potom tím by asi nejlépe pomohla těmto rozvojovým zemím.
Ale řekněte, myslíte si vy vás, že potřebuje Afrika vůbec západní civilizaci, aby ji spasila?
To je těžká otázka. Já třeba do Afriky jezdím velmi rád z toho důvodu, že si tam nabiju baterky, protože ten svět je tam úplně jiný. Když třeba přijedete do Tanzanie, tak tam spadnete o tři století zpátky a je to taková, taková duševní vnitřní očista, že ten člověk tam není tak vystresovaný jako tady v tom našem…
Ano, Evropan se tam očistí, ale pomůže těm Afričanům, nebylo by jim líp, kdyby si prostě mohli ty svoje země spravovat sami bez i jaksi názorových vjemů té západní civilizace?
Tak ono v minulosti v těch šedesátých, sedmdesátých letech, kdy tam tehdejší západní vlády posílaly peníze tamějším diktátorům, tak tím nadělaly více škody než užitku. Dnes v podstatě od toho začátku devadesátých let, kdy padl komunismus ve východní Evropě a kdy už teda nebylo důvodu, aby třeba Rusové podporovali režimy v Tanzanii nebo v Mozambiku nebo východní Německo tehdy v Mozambiku, tak tyhle ty země se orientovaly na takzvanou tu demokracii, na tržní ekonomiky a ten vývoj směřuje v podstatě tím samým směrem jako tady u nás po revoluci v České republice.
A když to obrátím, někteří sociologové varují před expanzí Afričanů do Evropy a jejich početní převahou v budoucnosti. Jak to vidíte vy?
Tak já si myslím, že Česká republika nebo Evropská unie samotná má dostatečné páky prostřednictvím víz na to, aby ten příliv ekonomických emigrantů regulovala. Je to, myslím si, že tenhle ten problém asi nehrozí, protože ti Afričané jsou tak chudí, že oni si to nemůže vůbec sem dovolit jet.
Říká předseda sdružení Školy pro Afriku inženýr Miroslav Širš v Press klubu na Frekvenci 1. Pane inženýre, proč jste se rozhodl postavit školu právě v Tanzanii?
Proč v Tanzanii? Tak po svém návratu v roce 94 z Afriky jsem se ocitl na takovém rozcestí buď teda se nechat zaměstnat, anebo pokračovat v nějaké kariéře. Já jsem se rozhodl pro kariéru osoby samostatně výdělečně činné, protože ještě vládnu jazyky, jako je němčina, angličtina, takže jsem se začal zabývat touto činností, plus tedy jsem si přivezl sebou sbírku afrických dřevořezeb, na které jsem už tehdy v Jihoafrické republice narazil, a vývoj mě v podstatě dovedl k tomu, že jsem pátral po kořenech těch, těch nádherných děl, které jsem tam, které jsem si tam koupil a zákonitě mě to dovedlo do Tanzanie, kde podle mého názoru žijí nejlepší lidoví umělci v celé Africe, co se týče teda řezbářství.
Dobře, jestli tomu rozumím správně, tak vy tedy nakupujete ta řezbářská díla, prodáváte je tady v Čechách a teď jste se rozhodl pro ty řezbáře tedy postavit školu, aby jste si je vychoval sám, jak to je?
Tak ta myšlenka ve mně zrála už několik let a já jsem tomu dal minulý rok v říjnu tu, v podstatě tu právnickou podobu, abych to dělal určitým způsobem legálně. Ten nápad, na ten nápad jsme přišli s řezbářem panem Tobiasem Lichandou, kterého jsem si sem pozval minulý rok na pět týdnů. On je to mladý kluk, je mu zhruba třiatřicet roků. Když mi povídal o tom etniku Makondů a vůbec o té situaci v Tanzanii, jak ti řezbáři tam žijou, tak jsme v podstatě po druhém pivu přišli na to, že uděláme projekt, kdy zastřešíme tohle to etnikum, nebo jim pomůžeme v tom, že jim poskytneme aspoň ty základní podmínky, aby oni se mohli vyvíjet, aby to, co dělají, aby přežilo pro další generace, to je…
Ale nebojíte se, že vás zároveň někdo osočí, že vlastně zakládáte nadaci, sháníte peníze na školu, ale vlastně potom z ní budete mít byznys?
No já bych to tak neviděl, já bych to viděl spíš obráceně, že my těm lidem, kteří mají prakticky nulovou šanci marketingu, my pomůžeme v tom, že oni si díky našim aktivitám vydělají, řekněme, dvakrát, třikrát víc a v podstatě tyhle ty peníze použijou na svoje životní potřeby. Když si představíte, že Tanzanie je statisticky čtvrtá nejchudší země na světě a region jižní Tanzanie naprosto suverénně nejchudší z celé Tanzanie, tam lidé žijou třeba za sto korun měsíčně. Takže my, když těmi svými aktivitami pomůžeme těm řezbářům, aby si nevydělali stovku, ale třeba tři sta korun měsíčně…
A oni budou mít tedy přes vás zaručený odbyt, protože vy budete tedy odebírat to jejich zboží a prodávat ho v Evropě, rozumím tomu dobře?
Ano, já na to má v podstatě know-how, protože už se tím zabývám dvanáct let. Ono to není jednoduché prodávat africké umění, ale je to v podstatě věc, která mě dvanáct let už živí.
Jak se na postavení školy tvářily místní úřady?
Tak místní úřady se na to tvářily velmi vstřícně. Je to v podstatě myšlenka, která je naprosto překvapila. Bylo nám na dvou úřadech dokonce řečeno, že to je věc, na kterou měli přijít oni a ne my s tím, s tím Tobiasem, s tím řezbářem. My jsme absolvovali během návštěvy v únoru a v březnu tohoto roku celou řadu jednání od těch nejvyšších postů na ministerstvu kultury, ministerstvu školství v Dar es Salaamu, až potom ty regionální instituce, jako je odbor pro ochranu kulturního bohatství v Masasi, to je region, který je jižní Tanzanie, takže bych řekl, ten projekt je známý už od těch nejvyšších do těch nejnižších pater. Je jediný v celý zemi. I proto si myslíme, nebo i proto věřím, že ten projekt bude zakončen úspěšnou registrací do UNESCO.
257 400 999, na tomto čísle můžete pokládat vaše dotazy předsedovi sdružení Školy pro Afriku inženýru Miroslavu Širšovi, to ale v závěru Press klubu na Frekvenci 1. Esemeskové číslo je 900 12 10 a esemesky můžete posílat samozřejmě už teď. Pane inženýre, máte přihlášených hodně studentů?
Mám zatím třicítku studentů, ale chci ještě podotknout, že v Africe věci se pohybují velmi pomalu. Tam je každý krok velice těžkopádný, jak už jsem zmiňoval, pokud tam máte tak ukrutně nízkou kupní sílu, tak ty lidičky si tam nejsou schopni dovolit prakticky vůbec, vůbec nic.
A kdy chcete zahájit vyučování tedy tak přibližně?
My budeme, my budeme příští rok mezi únorem, únor - březen bychom měli stavět základní kámen. My jsme teď ještě ve fázi, kdy zvažujeme, zda stavět kompletně novou školu na zelené louce, anebo poslat tam kontejner, ze kterého bychom sešroubovali, nebo udělali smontovanou lehkou konstrukci, která, vypadá to tak, přijde zhruba na polovinu až třetinu ceny.
Budou studenti platit, nebo tam budou zadarmo v té škole?
Budou, je tam počítáno se symbolickým školným, je to myslím jeden dolar ročně.
Kdo je bude učit?
Ten region je plný velice talentovaných řezbářů, to je přirozené prostředí…
Kromě těch řezbářů, kromě těch řezbářů, budou se tam učit něco matematiku nebo angličtinu?
To je další aspekt. My po té naší návštěvě v březnu a v únoru tohoto roku jsme navštívili i stávající školu základní v Chikundi a došli jsme k názoru, že tyhle ty dvě školy můžou vzájemně spolupracovat. To znamená, základní škola, ti lidičky, který budou ráno chodit do základní školy, můžou odpoledne navštívit tu řemeslnou část a obráceně. To znamená, že se to vzájemně může doplňovat.
Říká předseda sdružení Školy pro Afriku inženýr Miroslav Širš v Press klubu na Frekvenci 1. Různé školy v Africe, pane inženýre, staví i jiné české nadace. Spolupracujete nějak vzájemně?
Nespolupracujeme, je to možná otázka do budoucna.
Vy jste si vybrali tu vesnici Chekundi sami, nebo ve spolupráci, říkám to dobře Chekundi?
Chikundi, správně.
Vybrali jste si ji tedy ve spolupráci s místními úřady, anebo se vám nějak výjimečně zalíbila právě ta?
Tak je to zase na základě té návštěvy pana Tobiase Lichandi milý rok u mě v květnu. On pochází z jižního regionu a narodil se nedaleko vesničky Chikundi a v Chikundi dokonce žije jeho otec, takže po…
Tam žije ten kmen Makonde?
V celém tom regionu, ten…
A to jsou bojovníci, zemědělci, nebudou to jenom čistí řezbáři, že jo?
No, to etnikum, oni jsou to, to je národ, který má velice pohnutou tradici. On žije na obou stranách řeky Ruvuma, která pramení ve vnitrozemí v Tanzanii a politickým rozhodnutím v roce 1918 se toto etnikum dostalo do dvou zemí. Na severu Mozambiku, to znamená na jihu řeky Ruvuma žije etnikum Makondů, které je daleko izolovanější než to současné etnikum v Tanzanii a na severní straně, to znamená v jižní Tanzanii na druhý straně žije zhruba dvě třetiny těch Makondů a oni tam migrovali z několika důvodů. Bylo to například proto, že oni utíkali před nájezdy otrokářů, protože ta oblast, kde se usídlili nakonec, je to náhorní plošina Makonde, je relativně špatně přístupná. To znamená, oni volili i to, že třeba tam není tolik vody, nebo je tam relativní dostatek vody, ale byli tam chráněni před těmito otrokáři.
Součástí toho vašeho projektu jsem si přečetla, že je ochrana a záchrana tropických dřevin. To znamená, že budete pěstovat eben?
My ho budeme sázet, my už jsme zasadili prvních šestnáct sazenic. Je to součást i našeho projektu. Tam dochází k tomu, že tyhle ty chudé regiony tam v podstatě nemáte žádnou jinou možnost výdělku, pokud nepracujete ve státní správě. To znamená, ty lidičky, co tam žijí, tak v podstatě se tam nudí a dochází k tomu, že migrují do měst a oni třeba sekají tyhle ty stromy vzácné, dělají z nich dřevinné uhlí a pak je vozí do města, tam to prodávají.
Na druhou stranu zase v Africe je úplně běžné, že si koupíte vyřezávanou sošku, o které tvrdí, že je tedy z ebenu, ale je to, jak říká jeden můj kolega, tedy v jakéhokoliv měkkého bílého dřeva natřené krémem na boty. Jak to je?
Tak na to je jednoduchá, jednoduchý recept. Stačí mít sebou nožík a vrýpnout si do toho dřeva, anebo si těmi figurkami poklepat o sebe a zvuk ebenu vyvolá, je takovej vysokej, něco jako kdyby jste klepali dvěma kousky plechu, to znamená takový vysoký cinkavý zvuk, takže to je naprosto, jako velmi jednoduchá zkouška a ten dotyčnej pak okamžitě pozná, že nejste naivní turista, ale že se v tom trošku vyznáte.
257 400 999, na tomto čísle můžete pokládat vaše dotazy předsedovi sdružení Školy pro Afriku inženýru Miroslavu Širšovi v závěru Press klubu na Frekvenci 1, což je za chvíli. Esemeskové číslo stále ještě platí 900 12 10, esemesky klidně posílejte ještě teď. Řekněte, pane inženýre, jak moc je Tanzanie bezpečná pro turistu, když se rozhodnu podívat se tam třeba k té vaší škole?
Tak Tanzanii bych vřele doporučil, protože je to země, která patří vůbec k nejbezpečnějším v celé Africe. To my nezávisle na sobě potvrdili jak dobrovolníci z neziskových organizací, když jsem v Tanzanii byl, tak i například Benediktýni, kde jsme bydleli během našeho pobytu v jižní Tanzanii. Je to dáno historicky, tam v minulosti nedocházelo k žádným občanským válkám a podobně jako třeba v Mozambiku, takže tihle ti, ti Tanzanci jsou velmi mírumilovní a pokud člověk chce například poznat tu pravou Afriku, řekněme, s ruksakem na zádech a vyjít si někde do vesnice, poznat ten tradiční způsob života, tak…
A jak se domluví ti domorodci právě na těch vesnicích, je to tak, že mluví jenom svahilsky nebo se domluví anglicky třeba?
Domluvíte se i anglicky, i když v těch zapomenutých vesnicích doslova a do písmene, tak tam těch lidí a anglicky nehovoří tolik, ale je to možno, je to úřední jazyk, to znamená angličtina, s angličtinou vystačíte.
Už za chvíli vám bude k dispozici na čísle 257 400 999 v Press klubu na Frekvenci 1 předseda Sdružení Školy pro Afriku inženýr Miroslav Širš, ale teď třicet sekund na cokoliv, co chcete říci bez mé otázky. Máte slovo.
Takže já bych rád pozval všechny, co mají zájem podívat se na výstavu a prezentaci našeho projektu v Chikundi. Bude to zítra v sedmnáct hodin v paláci knihy Luxor na Václavském náměstí. A dále bych vás chtěl pozvat na výstavu tajemného umění Makondů na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, která začíná 22. července 2006, bude to asi desetidenní akce, ale ta akce potrvá až, ta výstava potrvá až do začátku září. Děkuji.
Tak to bylo necelých třicet sekund inženýra Širše a teď jsou na řadě vaše živé telefonáty. Inženýr Miroslav Širš, dnešní host Press klubu na Frekvenci 1 odpovídá na vaše dotazy. A mám tady hned jednu esemesku. Berete dobrovolníky z Čech?
Samozřejmě bereme, my máme určitý jako vypracovaný plán koordinátorů, kteří by pokrývali vlastně tu dobu pobytu, abychom měli vlastně pro ten začátek pokrytou celou dobu, kdy budeme tu stavbu provádět. Takže samozřejmě tihle ti lidé jsou vítáni. Podotýkám, že my jim neplatíme letenky, to jsou lidi, kteří se proto musí nadchnout a jsou schopni pro to něco obětovat.
Můžete se ptát po telefonu na číslo 257 400 999 a můžete psát samozřejmě i esemesky. Například jedna z nich zní, jak vás můžeme kontaktovat?
Můžete nás kontaktovat, máme webovou stránku www.chikundi.com. Já to budu spelovat chikundi, s měkkým i na konci.
Další esemeska se ptá, zdali jste už někdy prodělal malárii?
Ano. Přivezl jsem si ji v roce 98 z Malavy, sousední země Tanzanie.
To znamená, že jste nebral antimalerika, nebo jak se vám to podařilo?
Já jsem tam tehdy v tom roce 98 byl dvakrát a tu druhou cestu jsem ty antimalerika nedobral celej ten kurz. V podstatě to bylo z lenosti, protože ony ty antimalerika nyní nic moc jako dobrýho na játra, takže když jste tam delší dobu, tak tyhle ty profilace se ani nevyplatí brát, to byste přišla o ty játra spíš.
Tak, pustíme si posluchače přes telefon. Ne, ještě jedna esemeska. Tak místa, která jsou pro vás nezapomenutelná, jestli byste mohl vyjmenovat.
Tak nezapomenutelná místa určitě v Jihoafrické republice, Kapské město, to je pro mě nejhezčí město na světě, kde jsem vůbec byl. Potom poušť v Namibii /nesrozumitelné/, to je zase místo, kde jsem udělal nejvíce fotografií a dokonce jsem z něj udělal kalendář pro rok 2000 a potom samozřejmě Tanzanie, ti řezbáři, protože to je moje doživotní malárie, doživotní narkotikum, kterýho nebudu mít nikdy dost, proto jsem se vlastně tím srdcem rozhodnul, že ten projekt dotáhnu do úspěšného konce.
Poslechneme si telefonický dotaz. Dobrý večer, Press klubu Frekvence 1.
posluchač:
Navrátil, dobrý den.
Dobrý den.
posluchač:
Dobrý den, já poslouchám váš pořad a já jsem teda v Tanzanii byl jako sice lovec a viděl jsem tam školu, byla krásná, byla to anglicky postavená škola, je to u jezera Lake National, a nikdo tam nechodil.
Bylo to v Tanzanii nebo v Keni?
posluchač:
Bylo to v Tanzanii.
A proč tam nikdo nechodil jste se zeptal?
posluchač:
No, ptal jsem se samozřejmě. No, děti tam nechodily, protože Masajové je tam neposílali do školy, bylo to absolutně opuštěné, já jsem byl jedenáctkrát v Africe, já jsem lovil různých zemích i v Mozambiku, jak říkal pan inženýr, jo, v jižní Africe, v Namibii, /nesrozumitelné/, ale viděl jsem tohle to vyloženě, že jako ty peníze přišly nazmar. Tak mi to připadá.
Takže jak to je. Ano, děkujeme. Tam ale vy jste mluvil o tom, že tam nejsou Masajové, že tam je?
Tam jsou Makondové a ti…
Myslíte si, že je budou tedy pouštět do školy?
No tak můj názor je, že ano, protože tohle to etnikum je bytostně spjato s ebenovým dřevem a oni to v podstatě mají ve vínku od Boha dáno tady tuhletu, to umění opracovávat ebenové dřevo. Pokud bude pan Navrátil mít čas, můžete se přijít podívat na tu výstavu a věřím, že ho to chytne. On asi ví, o čem mluvím. Každopádně tady se jedná o to, že ti Makondové tohle to mají už jako po staletí a je obrovská škoda, nebo byla by obrovská škoda, aby něco takového nezůstalo zachováno pro následující generace, proto teda jsme na UNESCO v Dar es Salaamu jsme dohodli, nebo bylo nám řečeno, že skutečně tenhle ten projekt má plnou šanci být v UNESCO registrován, abychom teda mohli si to pro ty příští generace jako nechat, no.
Tolik předseda sdružení Školy pro Afriku inženýr Miroslav Širš, dnešní host Press klubu na Frekvenci 1. Díky, že jste přišel a hezký večer.
Děkuju, hezký večer.
Na vás už čeká Rande na Frekvenci 1 a Dan Kostka, ale teď aktuální zprávy.
Doslovné přepisy zpráv poskytuje společnost: NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY,s.r.o.
Reklama
