Kdy ses dostal k muzice?
Ve čtyřech, ve třech? Ale čistě amatérsky. Ta hudba byla u nás doma velmi přítomna. Nejvíc jsem se naučil základům zpěvu od mého dědečka, který byl velmi extrovertní člověk, narozdíl ode mne. Ale pořád si zpíval a kecal a byl strašně vtipný a veselý. A já už jsem ve čtyřech letech měl repertoár docela obšírný, ale byly to většinou lidové nebo pseudolidové písně. Třeba Generál Javůrek, to byl můj největší hit.
V kolika letech jsi tušil, že ten koníček najednou přeroste v činnost, kterou se budeš chtít živit? Že sis řekl: „Já na to vsadím, bude ze mě profesionální muzikant.“
To jsem si nikdy neřekl. Já jsem jako teenager hrál na kytaru. Nevím, jestli si to ještě pamatujete, ale za mých mladých časů bývaly uhelné prázdniny. A jednou byly nádherné uhelné prázdniny tři týdny a já jsem šel na brigádu na stavbu. Odvzdušňoval jsem topení v paneláku a za ten plat jsem si koupil první elektrickou kytaru. Takže to byl takový osudový okamžik. Od té doby jsem měl jasno, že chci být bigbítem.
Jaké publikum teď chodí na Ondřeje Havelku a Melody makers?
Tak to je publikum věkově neomezené. V poslední době, kdy ten comeback swingu je ve celosvětovém měřítku docela výrazný, tak samozřejmě i u nás se postupně ve velkých městěch zakládají takové partičky tanečních swingařů a vlastně ty naše koncerty v těchto větších městech jsou čím dál víc zastoupeny mladým publikem, což mě velice těší. Typické ale je, že když přijedeme na menší město, tak tam spíš chodí starší generace.
Ještě se vrátíme ke tvým narozeniným. Vzpomněl by sis na nejhorší dárek, který jsi kdy dostal a třeba tě lehce zaskočil?
Tak to si nepamatuju…
Třeba nějaké zklamání… třeba když jsme byli omladiny, tak se rozjel trh s prezervativama, tak to už bylo na mě moc – každý dostal prezervativ, někdo dostal celou krabici …
Tak to musím říct, že já jsem nikdy nedostal krabici prezervativů (smích)
Měl si někdy se svými kapelami existenční problémy? Vždycky jsi živil hodně lidi…
Tak to je logické. Patnáctičlenný band není snadné udržet. Pro mě je zásadní věc, aby se obsazení neměnilo. My tím pádem můžeme koncepčně pracovat na interpretaci a pak to přináší výsledky. Takže ano, musím říct, že jsou doby, kdy jsem se docela zásadně musel uskromnit, abych mohl nějakým způsobem honorovat kluky.
Působíš dojmem totálně nekonfliktního člověka. Dostal ses někdy jako režisér do mezní situace, kdys musel být razantní a nepříjemný?
Dostal, mnohokrát. Někdy je to důležité. Dokonce se říká, a jistí moji pomahači mi to dokonce doporučovali, aby režisér v rámci stimulace, když už padá únava, nabudil ten tým a zařval. Ale jedna věc mě mrzí. Když jsme dělali Nagano a já jsem byl operní režisér-debutant a neznal jsem ty poměry takového toho docela šíleného režimu, kdy těch zkoušek dekorací v těch velkých divadlech má člověk strašně málo, a při jedné hlavní zkoušce, což většinou bývají nejtraumatičtější okamžiky, mně prdly nervy a začal jsem křičet. A křičel jsem strašně sprostě. A to mě mrzí, protože v tom Stavovském divadle… tam se to moc nehodilo. Teď už se ale držím, teď už se snažím.