Trapnost je to, s čím vstávám a probouzím se, říká Viewegh

Jak bys charakterizoval teď svůj aktuální zdravotní stav?

Tohle má být veselý pořad, ne? Já bych to nerad zkazil (smích). No, samozřejmě nic moc, ale nechci pořád jen lamentovat. Paměť a energie jsou moje dva základní problémy. Když už se k něčemu dokopu, že něco urovnám, třeba nějaké šanony, tak na to nemám sílu. Ale všichni z mého okolí to berou jen jako výmluvu, že jen tak předstírám. Já jsem to totiž dělal i před úrazem, tak teď se mi to vrací.

Michale, Andělé všedního dne je nový český film Alice Nellis podle tvé knižní předlohy. Už jsi ho viděl?

Viděl. A moc se mi líbí. Je to silně herecky obsazené, jsou tam drahé triky, to možná diváci ocení, takové ty americké  záběry z helikoptérty nad Nuselským mostem, skvělé kostýmy, ti andělé jsou takoví stylizovaní, jsou vyšší a mají takové neviditelné chůdy pod nohavicemi. Takže je to opravdu drahý film a je to na tom výsledku vidět. Hlavně je to takový citlivý příběh. Příběh jednoho dne o obyčejných lidech, o umírání a je tam i humor… snad.

Michale, kdy ses opravdu od srdce zasmál?

Tak tohle je pro mě otázka na tělo, protože to se mi vážně moc nedaří a moji příbuzní a známí by to potvrdili, že jsem se změnil v takového morouse, který se do smíchu občas nutí. Tak si pomáhám vínem, které mě nastartuje a pak se občas i uchechtnu.

Jeden případ zfilmování tvé knihy nedopadlo úplně dobře. Byl to Případ nevěrné Kláry, což dělali Italové. Jak ses z toho poučil?

Tak on to byl docela příjemný neúspěch. Ubytovali nás v hotelu v Benátkách, přímo nad kanálem, tam nás týden hostili, takže dalo se to skousnout… to jsem teď zlehčil, ale samozřejmě potom je to nepříjemné v kině, když to vidíte v Čechách, to publikum reaguje vlažně a vy víte, že ten film mohl být lepší. Ale prostě to je život. Zase si můžeme namlouvat, že my, Češi, to umíme natáčet líp než oni. Zase tam ale byly ty exkluzivní kulisy, ty Benátky, což byl takový bonus. Ale možná to přiměje nebo přimělo diváka, že si přečte knížku. Já se za tu knížku nestydím, v mých očích je pořád dobrá. Ten film se třeba úplně nepovedl, ale to se stává.

Michale, kdy ti bylo naposledy trapně?

To nemusím zase tak vzpomínat, protože to je teď můj denní chleba. Trapnost je to, s čím vstávám a probouzím se. Moje typická trapnost posledních týdnů a měsíců je, že mi volají spolužáci, že bude abiturientský sraz. Já jim řeknu, že se hrozně těším, oni mi řeknou: „Uděláme to kvůli tobě u Nuselské radnice za rohem od tvého pražského bytu,“ a já říkám: „To jste moc hodní a pak tam nepřijdu, protože na to zapomenu. No kdyby ještě věřili, že je to ta choroba, ale oni si určitě myslí, že to předstírám, že takhle blbej už nikdo být nemůže.“ (smích)

Máš někdy bolestínské sklony?

No, už asi dva roky. Od té doby, co se mi to stalo, tak jsem bolestín par excellence. Já si říkám a obracím se vzhůru: „Vždyť já dával na charitu a tak dále, tak proč se mi to stalo? “