Vyhledávání
Čtvrteční host Pokondrů: Cestovatel Josef Formánek!
Ve čtvrtek přišel k Pokondrům cestovatel a prozaik Josef Formánek! Mimo jiné promluvil o tom, jak se léčil ze závislosti na alkoholu. Poslechněte si záznam rozhovoru!Záznam rozhovoru
Vaše poslední kniha Úsměvy smutných mužů je podle vašich slov asi nejupřímnější knížkou. Proč?
Josef Formánek: Protože tam nebyl prostor pro nějakou fabulaci. To, co na mě dopadlo bylo silnější než jakákoli fantazie. Není moc fajn probudit se v zamřížovaném pavilonu a rekapitulovat, jak se to všechno stalo, že jsem se dostal do protialkoholní léčebny. A není to moc veselé. Když jsem pil, tak můj táta nebrečel, ale teprve když jsem dospěl do té léčebny, tak jsem viděl, že má vlhké oči a že se za mě asi stydí.
Čím je pro vás cestování?
Josef Formánek: Cestování pro mě byla droga. Na letišti jsem vypnul mobil a pak jsem ho na cesty ani nezapínal. Stejně na dálku nic nevyřeším. Tak jsem si s úlevou vypnul mobil, letadlo se vzneslo a tak jsem si řekl, že teď můžu být kýmkoli chci. V tom letadle, když se s někým bavím, tak si můžu vymyslet, že jsem třeba účetní a dostat se do nového života a být najednou někde jinde. Zase na zkoušku v novém životě. To mě hodně bavilo. Dnes to ale trochu ustoupilo a stal se ze mě takový hltač samoty. Mám takové klidné období, kdy nikam nemusím.
Josef Formánek s pány Pokondry!
3 nepříjemné otázky
Stalo se vám někdy, že jste se bál o život?
Josef Formánek: To bylo hned na začátku cestování v horách v Mexiku. Měl jsem svůj první foťák a najednou jsem potkal pastevce koz. Přes rameno měl pušku a říkal, že mám hezký foťák. Vzal tu pušku do rukou a řekl mi, ať mu ten foťák dám. Tak jsem mu říkal, že to nemůžu, že to je moje práce. A on řekl, ať jdu, vzal tu pušku a dal prst na kohoutek. Tak jsem si říkal, jestli mě tady zastřelí, tak o tom ani nikdo nebude vědět. Ale ten strach o foťák byl větší než strach o můj život. Tak jsem udělal pět kroků, pak jsem se otočil a šel jsem, ale pořád jsem čekal ten výstřel.
Nerad odkrýváte vlastní nedostatky, ale při psaní na sebe dost vykecáte. Není to paradox?
Josef Formánek: Není, protože to psaní je hrozně osamělá činnost. Nejradši píšu v noci, jsem sám se sebou a ten papír snese všechno. Když jsem začínal psát, tak jsem se potkal s Arnoštem Lustigem a ten mi řekl, že když píšu, ať píšu pravdu. A toho se držím dodnes.
Vy víte co alkohol umí. Dá se doživotně porazit?
Josef Formánek: Já doufám, protože se bojím, že kdybych se znovu napil, tak je to cesta do pekel. U abstinujícího alkoholika je to tak, že jakmile se napije, tak naváže tam, kde skončil. Já už jsem si své vypil, takže bych navazoval těsně před koncem. Takže díky, poslední zvonění ne.