Vyhledávání
Adam Plachetka u Pokondrů: Na konzervatoř jsem vyrazil z hecu!
Dnešním hostem u Pokondrů byl operní pěvec Adam Plachetka. Mimo jiné na sebe prozradil, že ačkoliv jako kluk miloval hokej, rozhodl se z hecu pro studium konzervatoře. Záznam rozhovoru najdete po rozliknutí odkazu.Záznam rozhovoru
Co je pro vás, jako operní pěvce, nejvíc?
Adam: Těžko říct. Myslím si, že dnes je to newyorská Metropolitní opera. Ale netroufl bych si to vyloženě takhle říct. To je inscenace od inscenace, stejně tak jako v těch 4 velkých divadlech se těžko střelí vedle. Zároveň je spousta dalších, která jsou dnešní úrovní naprosto srovnatelná, jen nemají tak bohatou historii.
Víme, že tě jako kluka bavil hokej. Kdy padlo to rozhodnutí, že z tebe nebude Jágr, ale špičkový operní zpěvák?
Adam: To rozhodnutí vlastně ani tak úplně nepadlo. Já jsem na konzervatoř vyrazil z části spíš z hecu, než, že bych byl přesvědčen, že to bude nějak skvělé. Ještě, že jsem byl tak neinformován, protože z té dnešní perspektivy bych si to hodně rozmýšlel, jestli tam chodit, když jsem vlastně neměl nijak zásadní předpoklady. Ale v průběhu školy, hned v prvním ročníku, mě ta opera chytla a řekl jsem si, že toho nutně chci být součástí. Tehdy byl Dan Hůlka na výši a my jsme jako dětský sbor točili jedno z jeho cd, takže jsem přemýšlel, že bych chtěl jako on vystudovat klasiku a pak se vrhnout do té populární branže, ale ve chvíli, kdy jsem přišel do užšího kontaktu s operou, tak to bylo vše zapomenuto a začal jsem napínat síly tímto směrem.
V kolika letech se vyvine ten hlas natolik, že se dá říct, že z toho něco může být? Jak to je u operních pěvců?
Adam: Na tuhle otázku je těžká odpověď. V dnešní době jsme omezeni v tom výběru jen na ty, kteří o to vysloveně mají zájem. Dřív každý byl v nějakém sboru, a tam už se dalo poznat, který hlas vypadá perspektivně. Dnes ale zpívání potrefí jen malou část mladé populace, a tím pádem je ten výběr omezenější. Ale hezký dětský hlásek se pozná už třeba kolem 8 až 10 let. Ale je otázkou i to, jak se povede mutace, protože po ní se pracuje s hlasem jinak než s dětským hlasem. Takže si myslím, že mezi 15. až 20. rokem se dá poznat, jestli je tam hlas a mezi 20. až 30. rokem se ukáže, jak si člověk poradí i s těmi věcmi okolo a jestli má perspektivu dostat se někam nahoru.
3 nepříjemné otázky
Kdybys měl říct, kdo je pro tebe skutečně ten nejlepší tenor? José Carreras, Plácido Domingo nebo Luciano Pavarotti?
Adam: Já bych to pojal politicky. Myslím si, že se na to odpovědět nedá. Kdybyste se mě zeptali před 15 lety, tak bych řekl jednoznačně Luciano Pavarotti. Vzhledem k tomu, že jsem Dominga viděl v několika představeních, tak ač už se přesunul do barytonového oboru, a spousta lidí na to nadává, že to zní pořád jako tenor, jen zpívá níž, tak ta energie, kterou má na jevišti, ta je naprosto neopakovatelná. Po umělecké stránce bych tedy řekl Domingo a jako vokalista Pavarotti.
Proč ti zatím tolik nejde italský romantický repertoár?
Adam: Tak to těžko říct. Já jsem si dokonce myslel, že mi jde, jen ho málo zpívám. Je to kvůli tomu, že jsem byl od začátku spojen s Mozartem, který je pro mě v tomhle věku nejideálnější a jsem rád za to, že ty nabídky na jeho tvorbu mám. Zároveň je to spojeno s tím, že člověk zapadne do určité škatulky a pak v následující třech čtyřech sezónách je 80-90% mých hostovacích závazků je zase něco z Mozarta. Ale teď zrovna na konci listopadu jsem zpíval v Ostravě a Puccini Gala, a natáčeli jsme i italskou operu pro rozhlas, a v České filharmonii chystám novoroční koncert, který je sestaven z italského belcanta.
Zažil jsi nějaké klasické operní intriky?
Adam: Těžko říct. Shrnul bych to tak, že jsem hlubší hlas a jsem za to rád, protože u nás to není až tak na pořadu dne. To je spíš záležitost tenorů, potažmo dam. U nás nás nikdo nemá zájem a tím pádem se nemusíme hádat.