Vyhledávání
Jsem populární tam, kde jsem hrál, říká Hašek
Když přijedu do Buffala do restaurace, pravděpodobně se mě budou ptát lidi o podpis, stává se mi to i v Praze, takže já si myslím, že je to tak na stejný úrovni.Záznam rozhovoru
Jak často se vyrážíš podívat na své bývalé působiště? Kdy si byl naposledy v Americe nebo v Kanadě?
Tak já jsem byl v Americe minulý rok, když jsem v Buffalu přebíral ocenění a pojedu tam asi zase v listopadu. Ale v létě jsem tam nebyl. Já tam jezdím přibližně jednou za rok, někdy ten rok vynechám, ale přece jenom ti kamarádi, oni už se rozjeli do světa, se kterými jsem hrál a kteří ještě hrají hokej. Někteří zůstali v těch městech a někteří se přestěhovali zpátky do Kanady nebo do jiných měst. A ten kontakt za ta léta, já jsem vlastně v Americe skončil v roce 2008, když jsme vyhráli s Detroitem Stanley Cup a už to je 6 let a já vím, jak to bylo. Ze začátku jsme si volali jednou za měsíc, příští rok to bylo čtyřikrát za rok, teď si napíšem sms k Vánocům a tím to končí. Život jde dál, člověk má jiné zájmy a už ten kontakt není tak blízký. To neznamená, říkám, vždycky když se potkáme, tak to je vždycky hrozně příjemné setkání a vždycky je si o čem povídat.
Napadne tě jet do Ameriky na dovolenou?
Já tam nejčastěji jezdím, protože pořád tam “vedu” charitativní program v Buffalu pro děti, které neměly možnost hrát hokej, takže jsme jim to umožnili, proto tam jezdím. A když jedu do Buffala, tak Buffalo je takové specifické město, kde skoro pořád sněží nebo prší. Takže vždycky tam strávím ty tři dny v Buffalu, abych tam navštívil lidi, kteří se starají o ten “můj” program a pak většinou přejedeme na jih, někam na Floridu.
Ty poletíš v listopadu opět přes oceán, protože budeš jako první Čech v historii uveden do síně slávy NHL. Co to pro tebe znamená? Bude to v Torontu?
Ano, bude to v Torontu a znamená to pro mne hodně. Opravdu je to pocta být, a teď neřeknu přesně to číslo, ale myslím kolem 220 lidí, kterých za těch “sto let” bylo uvedených do síně slávy světovýho hokeje, Hockey Hall of Fame. Na druhou stranu, když člověk hraje hokej, a já si dokážu představit jak to ti dvacetiletí kluci, kteří začínají nebo i ti třicetiletí, kteří táhnou to mužstvo… tak nikdy jsem nešel na led s tím, že musím hrát dobře, abych se jednou třeba dostal mezi těch nejlepších dvěstě, třista lidí a jednou byl uveden do síně slávy. Jdete hrát hokej, abyste vyhráli zápas, abyste měli radost z toho, že dáte gól nebo brankář chytí nějakou šanci, ale hlavně, abyste vyhráli, ten zápas vyšel, ta sezóna… Na druhou stranu, když jednou skončíte a pak se píše o té vaší kariéře a ti experti, ono jich je osmnáct těch lidí, kteří vybírají v tý Hockey Hall of Fame, já ty lidi mnohé znám, tak když vás potom vyberou mezi ty “vyvolené”, kteří pro ten hokej udělali, řekněme nejvíc nebo hrozně moc tak musím říct narovinu, že si toho moc vážím a těším se na to.
Dominiku, už jste si vyříkali názorovou roztržku s Jardou Jágrem, která se týkala jeho působení na posledním MS v reprezentaci?
Nevyřikali. Skoro mě to mrzí. My jsme se s Jardou setkali pouze jednou, při zápase v Jihlavě, a nějak k tomu nedošlo. Já bych jenom musel zopakovat to, co jsem říkal. Mě to prostě hrozně mrzelo a cítil jsem potřebu, abych, když né přímo Jardovi, vyjádřil svůj názor k tomu. Já si o tom s Jardou rád popovídám, ale bohužel k tomu nedošlo…
Na co z tvého působení v NHL nerad vzpomínáš?
Tak byly to určitě, já nebudu říkat, prohry, jako prohry zápasové… Člověk by řekl třeba poslední zápas Stanley Cupu v Buffalu… kdy Brett Hull dal ten gól, slavný, z brankoviště, který neměl platit (pozn. red. o šanci k získání Stanleyova poháru v roce 1999 připravil Buffalo proti Dallasu právě tento kontroverzní gól Bretta Hulla, který rozhodl o výhře 4:2 na zápasy trefou v třetím prodloužení. Stál v ten okamžik v brankovišti). Tak tyhle věci víceméně jsou pro mě už jako legrace… vlastně já s odstupem času… nejsou špatný věci. Vlastně i z těch špatných se člověk nějak poučil a nakonec na to rád vzpomínám a ty lidi, se kterými jsme byli zaseklí, protí sobě, potkali jsme se po létech a buď jsme si to vyříkali nebo jsme si to ani neříkali, ale víme, že život jde dál. Samozřejmě pro mě asi byly nejhorší ty období, kdy se stalo nějaký zranění a já nemohl jít do branky. Ať to bylo při mém prvním návratu do Detroitu, kdy si organizace tolik slibovala a já taky a pak to dopadlo úplně hrozně, kdy jsem vlastně odjel nakonec na operaci do Česka a tam si mysleli, že jsem to fingoval… Ale vidíte, nakonec jsem se do Detroitu vrátil a ještě jsem odehrál dva roky a vyhrál i Stanley Cup. Takže byla tam, tahle období jsou nejhorší. Zranění, si myslím, v tom hokejovém životě, jednoznačně, to je nejhorší věc.
Už jsme četli i názor, že jsi populárnější v Americe než u nás. Jak to vidíš ty?
Já si myslím, že jsem určitě velmi populární tam, kde jsem hrál. Ameriku, český posluchač to musí rozlišit, je Amerika severní – tam, kde se hraje hokej, pak je Kanada a pak je ta jižní strana od polovičky dolů a tam určitě populární nejsem, maximálně v těch místech, kde se hraje hokej. Kanada je úplně něco jiného, to si nedokáže vůbec člověk představit, co hokej znamená pro Kanadu. Já to přirovnám k náboženství. A představte si, když tam hraje juniorský mužstvo, tak je běžná 5.000-10.000 návštěvnost. U nás na juniory přijde s tatínkama a s přítelkyněma sto lidí, dvě stě… takže jenom tak pro představu, co znamená Kanada-hokej. Já si myslím, že jsem populární do jisté míry, jak v Čechách, tak tam. Když přijedu do Buffala do restaurace, pravděpodobně se mě budou ptát lidi o podpis, stává se mi to i v Praze, takže já si myslím, že je to tak na stejný úrovni.