Vyhledávání
Kritikům se libí to, o čem si herci myslí, že je nepodařené, směje se na Frekvenci 1 Petr Štěpánek
Herectví se nedá dělat kysele, musíte to milovat. Divadlo je kumšt a ten se musí dělat s radostí.Záznam rozhovoru
Jak jste začal novou divadelní sezónu? Kde vás teď mohou fandové kvalitního divadla od září vidět?
Tak dá se říct, že to bude v 5 divadlech. Jenom abych to vyjmenoval v pořadí: Ungelt, ABC, Rokoko, Karlín, Broadway.
Kolikátou divadelní sezonu, Petře, vy už zažíváte?
To je správná otázka, ale na špatném místě, protože já jsem člověk, který nebilancuje. Já nevydávám knihy, nepíši memoáry, i když by byly strašně zajímavé… ale hlavně já mám pocit, že už to bude přes 50 let.
Máte rád, když se začíná nová sezóna, jsou premiéry, že je to takový ten nový motor nebo naopak máte raději, když jedete v prověřenejch vodách?
Premiéra je vždycky adrenalin, nikdy nevíte jak to dopadne, ale musíte si uvědomit, že ani nevíte jak to představení dopadne.
I včetně vás – my teď vysíláme živě a my nevíme jak to dopadne, jestli se něco nestane. Takže pro mě každý představení je drobný adrenalin, ale přiznám se, že ta premiéra je vždycky trošku unfair, protože buďto v tom hledišti je příliš rodinných příslušníků nebo pozvaných hostů,… kritiků, který my máme strašně rádi, protože jakmile je něco hezkýho, tak oni napíšou, že je to špatný a když je to špatný, tak to je přesně to, co se jim líbí (smích).
Jaký vy jste sám televizní divák? Vybíráte si pečlivě s tužkou program nebo náhodně?
No samozřejmě, když mám nějaký program v ruce, tak si něco vyberu. Já samozřejmě hledám spíš ty věci, který mě zajímají. To znamená klasika a podobný věci. A teď na tý dvojce běhají filmy, který mě doopravdy zajímají. No, ale já samozřejmě jako správný kluk mám rád sport. A tím, že máme dvě televize, tak mě nikdo neruší, nejhorší je takové to přepínání jako: “Já se chci dívat na seriál Ordinace”, “ne, já chci sport” (smích)
Životní období, na které nerad vzpomínáte?
Jsou určitý fáze v mým životě, na které je doopravdy lepší zapomenout, ale to se nehodí pro to, aby to posluchač slyšel, je to moje soukromí. A po pracovní stránce nic nemám. I když člověk dělal, v období, kdy se musely dělat, budovatelský hry, já to bral jako svoji práci a tím to pro mě končilo. Člověk se musí umět poprat se vším…
Litoval jste, Petře, někdy rozhodnutí, že jste zůstal u divadla?
Ne, nikdy. Protože jakmile bych udělal tohle rozhodnutí, končím. Tohle povolání se nedá dělat tzv. kysele, jestli mi rozumíte. Já jsem třeba přišel jako strašně mladej kluk do Národního divadla, kde jsem měl tu čest stát vedle gigantů tehdejší doby a viděl jsem tam třeba některý kolegy, kteří byli tak zvláštně uzavření. A já jsem si pořád říkal: “vždyť jste v Národním divadle, jste na nejlepší scéně!” A pak jsem pochopil po letech proč. Oni třeba přišli z Ostravy, kde byli hvězdou a tady bohužel se nechytili. A pak najednou se člověk začne uzavírat, začne být kyselý a takhle se divadlo prostě nedá hrát. Divadlo nebo vůbec kumšt jakýkoliv, i včetně toho, co děláte vy, se musí dělat s radostí.
Co Vám, Petře, říká jméno Libor Široký?
No vlastně nikdy mi nic neříkalo to jméno, protože oni se nepředstavujou. Ale představte si, že vám najednou přijde z ničeho nic esemeska od novináře, kterého neznáte, že píše nějakej článek o období, které bylo velmi citlivé. Tak samozřejmě já na tyhle esemesky nereaguju. A pak jsem si samozřejmě přečetl s velkou pozorností ty dvě nebo tři stránky. Zjišťujete, že já jsem z toho vyšel docela slušně, ale že ten člověk skoro nic neví.
Asi musí padnout, že se bavíme o bývalém kapitánovi totlitní StB. Dnes tento pán je v Agrofertu… Takže je to jasné, vy jste ho neznal a dozvěděl jste se o něm až prostřednictvím tohohle článku?
Mě jenom v Národním divadle mockrát upozorňovali, abych si dal pozor, když mluvím do telefonu. Prostě bylo to období, na které člověk rád zapomene a na které nechce ani vzpomínat… protože v té době já nemohl vycestovat ani do Bulharska.
