Vyhledávání
Nejhorší bylo vyhodit prvního zaměstnance, říká Standa Bernard
Do té doby to nebylo zvykem, za socialismu se nepropouštělo. Ten pocit byl v člověku hluboce zakořeněný a já jsem bojoval s tím, že tomu člověku svým způsobem ublížím.Záznam rozhovoru
Kdy si Standa Bernard poprvé vzal do ruky láhev nebo skleničku piva?
Já to samozřejmě nevím úplně přesně, ale pamatuju si, že mi mohlo být pár roků. Vím, že jsem šel tátovi pro pivo do džbánku, takže upíječka hořké pěny… vůbec mi to nechutnalo, samozřejmě, ale tátovi jo. Tak jsem se divil a pak už jsem se později nedivil (smích)
Kdyby vám do té cesty nevstoupilo pivo, kde by skončila vaše kariéra, jaké jste měl ambice?
To vůbec netuším. Já nevím, jestli jsem měl ambice. To byl spíš pocit po revoluci, že konečně je možné něco zkusit, že je tady svoboda a ten pocit mě vedl k tomu: tak když je svoboda, tak do něčeho běž. Ale do čeho, to nebylo nějak přesně směrované. Pivo jsem měl rád, ale spíš z té strany od toho půllitru. To byla souhra náhod. Přišla situace, kdy se dražil humpolecký pivovar, já jsem nevěděl, kde je Humpolec v té době, protože jsem vyrůstal v Háji ve Slezsku, což bylo skoro 300 km daleko. Tím pádem jsem se rozjel na dražbu a po té dražbě jsem viděl, že jsme pivovar vydražili… (smích)
Jak na rozhodnutí rozjet podnikání v pivovarnictví a vůbec na to, že jste vyhráli tuhle dražbu, reagovala vaše rodina?
Já si pamatuju především jak na to reagoval můj společník Pepa Vávra, kterého jsem se během dražby zeptal, když jsem viděl jak ta cena letí kamsi do oblak, jestli toho piva uvaří víc než máme v propočtu. A on se na mě podíval a říká: když to prodáš tak uvařím. No a vy se ptáte na rodinu. Tak když jsem přijel zpátky domů, tak jsem říkal manželce, že jsme vydražili pivovar a to bylo asi všechno.
Nejhorší vlastnost Standy Bernarda?
Já tomu říkám, že jsem samonasírací. Ta vlastnost je mi samotnému nepříjemná, protože když mě něco naštve, tak mě to drží a já se vnitřně toho snažím co nejrychleji zbavit. Je to nízká emoce, nízká energie. To, že člověk si to uvědomuje a nejde mu to, tak to mi vadí. Takže učím se to, neustále se to učím pouštět to pryč. Třeba některý den to nepřijde vůbec, ale většinou je to ze vztahů. To asi znáte, to známe všichni…
Kolik zaměstnanců jste za ta léta v pivovaru musel vyhodit?
Pár jich určitě bylo. Upřímně úplně nejhorší pocity jsem prožíval u prvního. Do té doby to nebylo zvykem, za socialismu se nepropouštělo. Ten pocit byl v člověku hluboce zakořeněný a já jsem bojoval s tím, že tomu člověku svým způsobem ublížím, ale to je nesmysl. Je potřeba se na to dívat tak, jestli jeden člověk nedělá práci dobře, z jakéhokoli důvodu tak de facto poškozuje zbytek těch lidí. Takže člověk vlastně váží mezi tím, jestli jeden člověk, který se na svém místě necítí dobře, není tam doma, a velmi často tím, že ho propustíte, tak to není nic příjemného, ale velmi často mu uvolníte jeho energii a on se najde někde jinde. Takže párkrát se to skutečně stalo a někdy to bylo velmi rychle, ale upřímně řečeno za těch 23 roků to zase tolik lidí nebylo.
Bylo vám, Stando, někdy vyhrožováno?
Řekl bych nepřímo, ale nepřímo ano. Bylo to kvůli tomu, že jsem jako prezident Svazu malých nezávislých pivovarů bojoval proti fúzi Prazdroj a Radegast, a dostal se mi do rukou materiál, který byl takovou estébáckou svodkou, která začínala espézetkami aut a dalšími, dá se říci, soukromými informacemi. Celým cílem toho bylo najít způsob jak mě odstranit z toho odporu proti tomuto. A končilo to tím, že tam byla tři doporučení a to jedno bylo zaměřené na zničení produktu a značky. Takže jsem to tehdy řešil tak, že jsem tu estébáckou svodku uložil u jedné notářky s pokyny jak s ní naložit v případě, že by se něco takového fyzicky stalo.