Vyhledávání
Některé závodnice by mohly být mými dcerami, říká Hilgertová
Štěpánka Hilgertová byla hostem dua Těžkej Pokondr na rádiu Frekvence 1. Olympijská vítězka je sice vodomil, ale přesto o vodě říká, že je to trochu tvrdý sport. Nabízíme vám celý záznam rozhovoru i jeho přepis.Záznam rozhovoru
Kdy jste poprvé seděla v lodi?
Tak když nepočítám nafukovací dětskou polomatračku, tak jsem poprvé v lodi seděla až ve 12 letech. Říkám “až”, protože dnešní děti začínají výrazně dřív, ale já si myslím, že na tehdejší dobu to stačilo, že kdybych začínala dřív, možná by mě to odradilo. Já jsem sice vodomil, ale přeci jen ta voda je trochu tvrdý sport a myslím si, že v tom věku jsem na to už byla připravená, že jsem se dostala do parádního kolektivu a drží mě to dodnes. To, myslím si, mluví za vše.
Vy jste se před pár dny vrátila z mistrovství světa v americkém Deep Creeku, kde jste skončila čtvrtá. Jste spokojená?
Smíšené pocity, to je asi nejvýstižnější. Upřímně řečeno, je tam strašně moc mladých a vynikajících závodnic, které reálně jezdí možná už i o malinko líp, nicméně tam konkrétně ta trať byla hodně atypická. Já jsem měla formu, dařilo se mi, takže jsem jela dobře, ale faktem je, že jsem na tu medaili měla. Takže mít radost ze 4. místa, což bych normálně asi měla… Je to solidní umístění, ale tam jsem prostě měla na víc. Já jsem tu finálovou jízdu jela dokonce o malilinko hůř než tu semifinálovou. Zlatá a stříbrná visely výš, tam si myslím, že ty holky jely dobře, ale na to třetí místo jsem reálně měla, takže mě vlastně nakonec to, co bych měla považovat za úspěch, trošičku mrzí a pořád mi to v té hlavě leží a pořád si i tu jízdu vracím a říkám si: „Tam to mohlo být lepší a bylo by to úplně jinak”.
Kolik ještě jezdí závodnic ve vašem věku na tak vysoké úrovní?
Závodnic v mém věku asi moc nejezdí. Mám pocit, že další nejstarší závodnice, která startovala na mistrovství byla mladší asi o 14 let, ale jinak je většina mladší asi o tu generaci, takže by mohly být mými dcerami.
Jaké medaile si nejvíc vážíte?
Za každou je něco jiného. Určitě nejvyšší hodnotu mají ty olympijské. Na druhou stranu olympiáda je pro omezený počet startujících, takže čistě po sportovní stránce velmi vysokou hodnotu mají ty z mistrovství světa, protože tam startuje větší počet dobrých lodí a je těžší se mezi nimi prosadit. Ten tlak na té olympiádě je enormní. Myslím si, že v našem sportu i ve většině sportů nejvíc rozhoduje ta psychika. Ustát ten tlak a dokázat v tu danou minutu předvést ten výkon bez šance napravit tu chybu, to si myslím, že je nejvíc hodnocené a možná si toho vážím nejvíc i já. Takže pro mě nejtěžší a nejkrásnější byla asi ta obhajoba toho zlata, ne získání té první v té Atlantě. Ne, že by to spadlo z nebe, ale tam jsem nebyla favoritka, takže možná bylo snažší prorazit. Do Sydney za čtyři roky jsem jela v roli jasné favoritky. Velký tlak sama na sebe, od okolí, od médií – to byly rozhovory každý den. Takže tohle ustát a dokázat se zkoncentrovat a ujet tu jízdu tak, jak jsem měla, bylo strašlivě těžké. Potom to ale bylo strašlivě krásné a o to víc jsem si to pak užila.
O lidech kolem vodních sportů se traduje, že drží spolu a je tam dobrá parta, to už jste naznačila. Zažila jste ale za tu dobu nějaký podraz?
Tak podraz přímo ne, ale přeci jen jsme lidé, takže si úplně nemalujme idylku. Každý jsme jiný, nemáme na sebe vždycky náladu, určitě si vždycky každý s každým nesedne, ale myslím si, že je v nás nějakým způsobem zakořeněné fair play, že za určitou hranici bychom nešli. Já už jsem se setkala s pocitem třeba nepřejícnosti nebo kyselého obličeje když se mi zase zadaří. Ale vysloveně podraz tvrdého kalibru se u nás nedělá, protože si myslím, že by se neprominul.
Nejhorší závod vaší kariéry?
Asi jich bude i víc. Sáhnu asi k poslední době, k závodu, který mě nejvíc bolel, aniž bych to do něj předem řekla. To bylo loňské mistrovství světa právě tady v Troji, na které jsem se hrozně těšila už kvůli té atmosféře a myslím si, že jsem měla podobnou formu jako letos, že mi to ke konci sezony začlo jezdit. V posledním finále světového poháru jsem byla čtvrtá, byly zhruba 3 týdny do ms a já jsem si od toho hodně slibovala. Při tom finále světového poháru jsme jely i závod hlídek, což je teamový závod tří lodí za sebou skrz trať na divoké vodě, a stalo se, že mi kolegyně najela do žeber. Sice přes plovací vestu, takže trochu utlumené, ale bolelo to setsakramensky. Šla jsem okamžitě na rentgen, tam nic neviděli, tvrdili, že je to jenom naražené, tak týden jsem se nemohla vůbec hnout, pak jsem tak lehce začala, ale myslím si, že tu techniku jsem přeci jenom měla malinko rozhozenou. Sice tři čtyři dny před závodem už to povolilo do té míry, že jsem měla pocit, že mě ta bolest úplně neomezuje, ale ten závěr přípravy se tím rozhodil. Pak jsem z toho byla i lehce nervózní, no a ten závod jsem zkazila. Zkazila jsem ho před domácím publikem. Zkazila jsem ho ne o moc, bylo to o jeden šťouch a bývala bych byla ve finále. Takhle jsem skončila 16. a bylo to fakt hrozně nabité. Prostě takhle to proběhlo. Říkala jsem si, že to není zdaleka první závod v kariéře, který jsem zkazila, nějak to vydýchám. Ale zůstalo to ve mně celý podzim, zůstalo to ve mně strašně dlouho. Navíc následně jsem na magnetické rezonanci zjistila, že ta žebra byla zlomená, 5. a 6. žebro, takže jsem jela se zlomenými žebry, což pro mě bylo dodatečné ospravedlnění, ale za to si člověk už nic nepořídí. Takže musím říct, že na ten závod vzpomínám nakonec hrozně nerada. Tenhle závod, mě tak strašně mrzel, že jsem si říkala, že mě neúspěch takhle už mrzet nemůže, protože nebyl zdaleka první v mé kariéře. Ale opravdu mě mrzel skoro nejvíc a nakopl mě možná do toho letoška, a právě proto byl ten letošek takový jaký byl. A z toho plyne: Všechno zlé je pro něco dobré.
Poslední otázka: budete pokračovat?
Tak tahle otázka je nejnepříjemnější a všichni mi ji pořád dávají a já vždycky nevím, jak z ní vybruslit. Momentálně je to půl na půl. Řekla bych, že úplně nemám chuť pověsit pádlo na hřebíček, ale nedokážu v tuhle chvíli v té únavě po sezoně říct: „Jo, jsem schopná do toho jít natolik kvalitně a naplno, aby to na tu úroveň ještě stačilo.” To vždycky vyplyne během té zimy a jara. Tam se ukáže, jestli ještě ve mně ta jiskra je. Baví mě to, ale nemusí to stačit, to si uvědomuji.