Vyhledávání
Středeční host Pokondrů: Jakub Špalek!
K Pokondrům dorazil ve středu na rozhovor herec a režisér Jakub Špalek! Mimo jiné kriticky řekl, že od Šakalích let se změnil. Prý se z něj stal starý a tlustý chlap. Poslechněte si záznam rozhovoru.Záznam rozhovoru
Nedávno opakovali Šakalí léta, kde hraješ. Když se po letech vidíš, co tě napadne jako první?
Jakub: Noo, že jsem se hodně změnil. Jsem teď starý tlustý chlap. Přemýšlel jsem o tom a říkal jsem si, že je to vlastně štěstí v neštěstí, protože kdyby točili třeba za tři čtyři roky, už bych byl kulatější. To byl ještě takový ten okamžik, kdy jsem byl ušaté torpédo. Pak už jsem zase za chvíli nebyl. tak tohle mě napadlo jako první. A když to viděla moje sousedka, která chodí kolem plotu, tak se smála a říkala, že jsem tedy vypadal. (smích)
Kdy tě napadlo založit Divadlo Kašpar, kterému dodnes šéfuješ?
Jakub: Začal jsem dělat divadlo, když mi bylo jedenáct. Hned jsem věděl, že to chci dělat, protože tam byly holky, které měly prsa a to v naší třídě nebylo. A na hokej, který jsem hrál, to také nebylo. Takže moje rozhodnutí bylo okamžité. hned na první zkoušce mě objaly tři Lišky Bystroušky, tak jsem si říkal, že tam asi zůstanu.
Ve čtrnácti už mě přinutili nechat všechny sporty a věnovat se jen divadlu. Pak jsem se hlásil na konzervatoř, kde mě naštěstí nevzali, ale já se tam zamiloval. To bylo v Brně. Tam jsem byl zamilovaný, tam jsem studoval gympl a dělal ještě v Divadle Na provázku, pak ještě v jednom amatérském studiu a ve dvou kapelách. V sedmnácti jsem založil svůj vlastní divadelní soubor. Jmenoval se Elipsa a režíroval jsem svou první dramatizaci Gogolovy Mrtvé duše. Takže když jsem šel v osmnácti na DAMU, už jsem měl za sebou první režii . rovnou jsem taky založil divadlo v Praze. Hned po revoluci bylo jasné, že se kolem mě něco utvoří a já jsem to tak jasně deklaroval, že budu dělat svoje.
Bylo to kvůli tomu, že jsi chtěl být umělecky nezávislý?
Jakub: Je to tím a také tou bídou u českého divadla koncem 80. let.
3 nepříjemné otázky
Kdy bylo Divadlu Kašpar nejhůř?
Jakub: Bylo to v okamžiku, kdy v roce 1991 nebo 1993 nás vyhazovali z Divadla ROKOKO. Tehdy na dlažbu kromě mé osoby šel druhý režisér, dramaturg a asi 15 herců. Tehdy ještě nebyl žádný grantový systém a bylo jasné, že to divadlo skončí i když jsme byli rozjetí a měli jsme na repertoáru zhruba osm inscenací. Tehdy jsem poprvé pochopil, že svět je nespravedlivý. Myslel jsem si, že když makáš, tak že bude nějaký výsledek. Zjistil jsem že výsledek není a tak jsem proplakal spoustu dní a nocí kvůli tomu, že ten svět je blbější než jsem si myslel.
Je těžké mít v divadle sestru a být její šéf?
Jakub: To je správná otázka. Já na sebe musím bonzout, že mám v divadle i matku, ženu a bývalou ženu. (smích)
Líbil se nám sběrný dokument, který byl o tobě natočený. Co bys z něj zpětně vyhodil?
Jakub: Nevyhazoval bych nic, jen bych přidával. Myslím, že je tam minimum práce. Té by tam mělo být víc , ale chápu, že to nešlo zachytit… Teď myslím tu práci přímo na jevišti, ne s telefonem v ruce. Myslím si, že lidé, kterým bylo 45, tak to pochopí. Dostávám i takový příjemný lidský rozměr, že sem také poměrně nedokonalý tvor.