Vyhledávání
U politiky mám občas infarkt, říká Pilarová
Zpívání mi pomáhá od stresu a mám tak neustále dobrou náladu, řekla u Pokondrů zpěvačka.Záznam rozhovoru
Aktuálním tématem jsou volby. Sledujete politiku pravidelně?
Sleduju a pravidelně se rozčiluju a občas bývám na infarkt (smích). Ale zajímá mě to – mám syna, mám vnuky a zajímá mě jak oni budou žít. Mně už to může být jedno. Mně vždycky šlo o to, abych konečně mohla jezdit kterýmkoli směrem, a to se mi splnilo, v tom už mě dnes nikdo neomezuje. Ale zase jsou tady jiné problémy a chtěla bych, aby naše potomstvo nemuselo zažívat to, co my.
Ještě jedna aktuální věc. Obáváte se eboly?
No vzhledem k tomu, jak je ten svět dnes malý, tak bych se vůbec nedivila, kdyby se něco takového stalo. Člověk se obává všeho, pochopitelně.
Co vám dala muzika a zpívání?
Pomáhá to žít, pomáhá to od stresu, pomáhá to mít neustále dobrou náladu. Muzika je paráda a kdo se v ní pohybuje a kdo se jí dokáže obalit, tak myslím, že tomu je dobře, a to je můj případ.
Když stojíte na podiu, uvědomujete si, že děláte to, co máte ráda?
Uvědomuji a nesmírně si toho vážím a vždycky zdůrazňuji, že patřím mezi ty šťastné, kteří dokázali ze svého koníčka udělat své zaměstnání. A přiznám se vám k jedné věci: já třeba na jevišti působím klidně, ale já doposud mívám trému. Ta naštěstí opadne s prvními takty písničky a pak jsem v klidu a jsem šťastná, že tam jsem a že to funguje.
Máte nějaké období za vaši dlouholetou kariéru, na které hodně ráda vzpomínáte?
Určitě ráda vzpomínám na ty začátky v divadle Semafor. To ještě ten showbusiness byl takový, že jsme si všichni všechno přáli a nikdo nikomu nic nezáviděl… Taky jsme nikdo nic neměl (smích). Ale bylo to takové fajn období. A to další období začíná rokem 2006, kdy jsem poprvé zpívala na open air festivalu v Trutnově. Když jsem tam přijela, tak jsem měla tak strašnou trému, že mi bylo zle od žaludku a říkala jsem si, co tam dělám. A Martin Věchet, který byl s panem Havlem spoluzakladel, mě vedl na jeviště a já jsem říkala: „Ne na jeviště. Vy se mnou půjdete k mikrofonu a jakmile na mě někdo něco hodí, tak to zvednu a hodím to po vás.” Tam je publikum od patnácti let. Já to ze showbusinessu znám, ale nikdy jsem takové publikum neměla, tak jsem měla strašný strach. Ale oni mě tak úžasně přijali, měli na takových papundeklech napsáno “Eva šubyduby“, “Evička sem patří“. No já jsem žasla. A když se mě pak z četky ptali, jak se cítím po tomto koncertě, tak říkám: „No, mám takový dojem, že to byl můj životní koncert“. Toto se opakovalo po třech letech, v roce 2009, kdy zase volal Martin Věchet a povídá: „Já bych vás zase potřeboval do Trutnova“. A já říkám: „Ani náhodou, bylo to na hraně, mohlo to dopadnout úplně jinak. Já jsem šťastná, že jsem tam zažila životní koncert a už do toho nejdu.“ A on říká: „Víte, ale to by byla vzpomínka na Waldemara Matušku.“ Já říkám: „Ale to by toho Waldu musel někdo zpívat“. A padlo jméno Matěj Ruppert. A já povídám: „Tak to je výzva.“ A můžu vám říct, že ten Matěj odzpíval třeba Waldovu Terezu tak nádherně, že jsem měla husí kůži. Přitom toho Waldu nepajcoval, ale to srdce tam bylo. Zazpíval se mnou Lásku nebeskou a Rákosí a od té doby, už je to 5 let, tak si spolu tu a tam někdy zazpíváme. Ten den mě tam dekorovali jako svou královnu a od té doby tam čas od času jedu zkontrolovat své poddané. Jednou jsem jim tam navařila asi 45 litrů houbové polévky, bramboračky. A říkala jsem si, bylo to podruhé, vyšlo to fantasticky, jsem šťastnej člověk, do třetice ne. No a co myslíte pánové, letos v srpnu. Já tam byla znova. A to když Martin volal, tak říká: „Už je vám špatně, když mě slyšíte? “ A já říkám: „Strašně a nejdu.“ A on říká: „Tentokrát je to vzpomínka na Semafor a vy byste tam byla jako host Jirky Suchého.“ Jirka se poprvé za celá ta léta nechal umluvit, že tam jel. Měl trému, bylo to jasné, že má trému, také mu bylo asi tak jako mně poprvé, ale když zjistil, že těch patnáct dvacet tisíc lidí zpívá s ním Pramínek vlasů, tak zaslzel. Tak do třetice úspěch, ale to už bylo fakt naposled.
Vaším velkým koníčkem je focení. Co je objektem vaší nejoblíbenější a nejpodařenější fotky?
Ráda fotím západy slunce a možná ještě o něco raději fotím pražská zákoutí. To si vždycky počkám až opadá listí ze stromů, protože jinak by nebylo nic moc vidět. A teď jsem ještě ráda, když je to těsně předtím, než padne tma, takový ten polosoumrak, když už svítí lampy, ale pořád je ještě světlo. Z toho vycházejí velice zajímavé fotografie, které já si ještě všelijak pokroutím. Inspirací, že kroutím některé ty budovy pro mě byl Tančící dům. Celá ta léta se pokouším ten barák narovnat, ale nejde to. Vždycky se vypoulí někde jinde (smích).
Evo, proč jste nikdy nemluvila o svém synovi Milanovi?
Ale já o něm mluvím, ale ne zase tak často, abych ho někam cpala. Ale řeknu vám to takhle: on si nikdy nepřál být někde v novinách, aby byl spojovaný se mnou, protože se bál, že řeknou: ty se máš, maminka ti cestičku uhrabe. On chtěl vše sám, tak jsme se domluvili, že nebudou žádné fotografie ani články a že do toho nebudu zatahovat ani vnoučky. Jinak jsme v naprosté pohodě. On není v branži, dělá počítače a jde mu to, a já jsem ráda, že když potřebuju s něčím poradit, tak vím, kam mám volat.
Četla jste knihu Olgy Matuškové Zákulisí našeho života? Jaký máte teď s Olgou vztah?
Já jsem tu knížku nečetla a řekla jsem, že ji ani číst nebudu. Nějakou pasáž z toho mi přečetla Yvonna Přenosilová do telefonu. Já s Olgou nemám žádný vztah, protože ona je mi úplně jedno.
Vy jste se jako jedna z mála veřejně vyjádřila k podepsání anticharty. Proč jste to udělala?
Víte, já jsem se za to podepsání skutečně velice styděla. Proto bych nechtěla, aby se ty časy vracely. Ona je to taková bezmoc a ne každý z nás dokáže být takový hrdina jako byla třeba Marta Kubišová a spousta jiných lidí. Já jsem se za to pak omluvila. Já vím, že je to málo, ale aspoň něco, protože mi přijde strašně ujeté, když slyším dnes některé kolegy, kteří tvrdí, že si mysleli, že podepisovalii prezenčku. Tak to je blbost. Každý věděl co podepisuje, snad s vyjímkou pana Svěráka. Nevím, o někom jiném, kdo by řekl: sorry. Já jsem tehdy byla vyzvána, abych k tomu něco řekla, ale řekla jsem, že k tomu nic říkat nebudu, že jsem tu antichartu nečetla. Oni řekli, že nám to ke čtení dávat nebudou a v podstatě mě potrestali tím, že jsem musela přečíst to resumé. Bylo to hodně nepříjemné a jsem ráda, že je to za námi. A jsem ráda, že třeba lidé, na kterých mi hodně záleželo, mi řekli: „Hoď to za hlavu, my už jsme ti to odpustili“.