Vyhledávání
Úterní host Pokondrů: 15letá spisovatelka Marcela Remeňová!
V úterý byla hostem u Pokondrů 15letá úspěšná spisovatelka Marcela Remeňová. Záznam rozhovoru s Milošem a Romanem si můžete nyní poslechnout na našich stránkách.Záznam rozhovoru
Jaký žánr čtenářům nabízíš?
Marcela: Je to spíš mix různých žánrů. Ze začátku i se to těžce určovalo i mně. Jsou tam prvky sci-fi, fantasy, možná i něco z thrilleru a možná i část něčeho romantického. Je to žánr blízký i mně a mým vrstevníkům.
Kdy to u tebe s psaním začalo?
Marcela: Já jsem se snažila psát od doby, co jsem psát uměla, což bylo někdy v sedmi letech. Byly to jednoduché příběhy o dětských tématech, jako jsou princezny, víly, hrady atp. Pak jsem psala i do školní ročníkové soutěže, kam jsem psala o medvídkovi Míšovi. a pak už jsem začala vytvářet své vlastní příběhy a postupně jsem se dostala k Osmi světům.
Jaké byly první reakce tvých rodičů na tvé psaní? Byli z toho nadšení?
Marcela: Já si myslím, že spíš ano. Už je to celkem dávno, co jsem jim dávala číst nějakou ucelenější věc. Ale myslím, že se jim to líbilo. Třeba mi říkali nějaké připomínky, co se jim líbí a co ne. Ale spíš to byly kladné reakce.
3 nepříjemné otázky
Stalo se ti, že ti rodiče řekli, že něco četli, ale je to už moc a nelíbí se jim to?
Marcela: Stalo se to, i několikrát s něčím nebyli spokojení. I zpětně, když četli celou knihu v kuse, tak chtěli objasnit nějaké nelogické věci, což nemám moc ráda, protože se s tím pak musím strašně trápit a vymyslet to tak, aby to bylo čtenáři srozumitelnější a co tím chci říct. Takže setkávám se s tím častěji, ale často to i probereme a já jim třeba řeknu, proč si myslím, že bych to tam chtěla mít a proč je třeba pro mě nějaká scéna, kterou tam chci mít, důležitá. Ale většinou si to objasníme.
Kdo to víc hrotí, máma nebo táta?
Marcela: Táta možná občas víc kritizuje, ale ono je to tak nastejno. Oba mi říkají, co se jim líbí a nelíbí, a co by udělali jinak.
Jak snášíš kritiku?
Marcela: Možná, když si to přečtu, tak mě to trochu rozhodí. Ale snažím se nad tím zamyslet, jestli to byla objektivní kritika, jestli mi to mohlo něco dát. Někdy zjistím, že ano, někdy ne. Většinou se tím moc neřídím a říkám si, že si budu psát dál tak, jak chci já. Pak na to po nějaké době zapomenu.