Vyhledávání
Úterní host Pokondrů: Cestoval Ladislav Zibura!
Úterním hostem u Pokondrů byl cestoval Ladislav Zibura. S Milošem a Romanem si na Frekvenci 1 povídal o svém dobrodružném cestování po světě. Poslechněte si záznam rozhovoru.Záznam rozhovoru
Kdy u vás vznikla vášeň k netradičnímu cestování?
Ladislav: To začalo už tehdy, když jsem začal chodit na nočník dřív než ostatní děti. Tam se to datuje. Já jsem vždycky toužil po dobrodružném cestování tak mi nejdřív dobrodružné knihy četl otec, pak jsem si je četl sám. Dnes ti mladí mají příležitost procestovat celý svět a tak jsem toho chtěl využít toho, co mám jako první porevoluční generace: že umím anglicky, francouzsky a trochu německy, a nepotřebuju nikam víza.
Inspirovali vás Zikmund a Hanzelka?
Ladislav: Mě mnohem víc než Zikmund a Hanzelka vždycky inspiroval Emil Holub. Ono se to o něm moc neví, ale on je jedním z prvních lidí, kteří začali zkoumat Afričany jako lidi. Dřív se v Africe dělaly zeměpisné objevy, ale nikdo se nezajímal o ty divochy, protože je považovali za zvířata. Emil Holub jako jeden z prvních začal zkoumat tu kulturu. A pro mě je to cestování podobné. Mnohem víc než ta místa mě zajímají ti lidé. Takže já vyrážím do těch zemí za lidmi a památky úplně ignoruji.
3 nepříjemné otázky
Došel jste pěšky do Jeruzaléma, ale prý vás na letišti málem zabila raketa. Můžete to nějak uvést na pravou míru?
Ladislav: Seděl jsem na letišti v Tel Avivu, měl jsem sluchátka na uších a najednou z ničeho nic začali všichni utíkat. Tak jsem si říkal, že by asi bylo fajn utíkat s nimi. Utíkali jsme do krytu. Když na vás letí raketa, tak máte 90 sekund na to, abyste se dostal do krytu, i když drtivou většinu těch raket sestřelí protiraketový štít, takže je to spíš formální opatření. Byl jsem natěšený, že v tom krytu udělám takovou tu dramatickou fotku, ale na těch lidech je vidět, že je jim to jedno. Ale od té doby, co jsem se vrátil, tak říkám otci, když se mě snaží poučovat, že až bude ve válce utíkat před raketou, tak ať mi něco říká.
Byl na vaší cestě někde problém s náboženstvím?
Ladislav: Vůbec ne. Jediný problém byl, že jsem o sobě musel tvrdit, že jsem katolík. Ti muslimové mi pak říkali, že je to prima a často mi i vysvětlovali, v čem jsou si ta naše náboženství podobná, že mají Ježíše Krista také jako proroka. Tak jsem jim říkal, že oni mají pouť do Mekky a musí jít pěšky jen posledních 40 km, zatímco katolíci to musí do Jeruzaléma chodit celé pěšky. A muslimové pak říkali, jaký je to bláznivý ten náš bůh, přitom to byli ti lidé, kteří od východu do západu slunce nejedli a nepili, protože měli ramadán.
Kdy vám na cestách nebylo dobře a cítil jste se ohrožený?
Ladislav: To jsou dvě situace. První byla, když mě srazilo auto. To byla takový mrzutá situace. Dokonce jsem mu věnoval tu knihu „40 dní pěšky do Jeruzaléma“. A druhá věc byla, když jsem spal u supermarketu. Divil jsem se, že tam je odemčený přístěnek, když tam měli vysokozdvižné vozíky a drahé věci. Tak jsem si tam ustlal a ve čtyři ráno mě vzbudilo to, že mě očichával německý ovčák a vrátka za mnou byla zamčená, takže si někdo nevšiml, že tam spím. Já jsem věděl, že nemůžu utíkat, protože kdybych utíkal, ten pes by mě pokousal, a já se psů strašně bojím. Musel jsem zůstat ležet až do rána a bylo to nepříjemné. Moc jsem toho už nenaspal. (smích)
