Vyhledávání
Úterní host Pokondrů: Kaskadér Ladislav Lahoda!
K Pokondrům přišel v úterý na rozhovor kaskadér Ladislav Lahoda! Miloš a Roman s ním mimo jiné řešili jeho nedávno zesnulého kolegu Jaroslava Tomsu. Poslechněte si záznam rozhovoru!Záznam rozhovoru
Začneme nevesele. Před pár dny zemřel zakladatel České kaskadérské školy, pan Jaroslav Tomsa. Co pro tebe znamenal?
Ladislav: Jarda je pro mě veliký celoživotní vzor. Ke všemu přistupoval poctivě a měl ten život rád, zemřel v 85 letech. Musím říct, že žil absolutně naplno: sport, vínečko, slivovice. Všechno měl rád. Jak skončil s filmováním, tak se dal na výtvarnickou činnost. Celou dobu ho provázela foukací harmonika, na kterou hrával kdysi v kvartetu. Pro mě je vzorem tím optimismem a tím, jak jel pořád nadoraz. Já se snažím být taky takový, protože ta aktivita člověka drží v pohodě.
Viděli jste se naposledy na oslavě jeho 85. narozenin?
Ladislav: Ne, ne. My jsme spolu byli až do poslední chvíle, já jsem se trochu stal součástí jeho rodiny. Byl jsem s ním až do poslední chvíle. Vím, jak odcházel v míru a pohodě, bojoval a nikdy si nepostěžoval. Viděli jsme se třikrát týdně a když mu třeba někdo z rodiny řekl, že musí chodit, že se musí trošku nastartovat, tak se na ně vykašlal, když jsem přišel já, tak jsem mu řekl, že tu má trenéra, Jarda vzal kecky a šli jsme. Takže jsem s ním byl až do poslední chvíle.
3 nepříjemné otázky
Když u nás přestaly točit zahraniční produkce, bylo to tak, žes cítil, že mohou existenční problémy dojít tak daleko, že se ta filmka může rozpadnout?
Ladislav: Ano, tak to bylo.
Nejsou pro kaskadéry digitální efekty trošku cestou do pekla?
Ladislav: Úplně ne! Nám to na jednu stranu pomáhá a nemyslím si, že nám to bere práci. V tom prvopočátku tam musí být kaskadérský výkon, další věc je, že dnes režiséři točí akční filmy, příběhů je málo, takže i v tomhle smyslu té práce přibývá. Takže se nebojím, že by nám ty počítače vzaly práci, naštěstí jsou ty počítačové práce strašně drahé, je to kolikrát víc než polovina rozpočtu. Takže se toho úplně nebojím.
Jaké je tvé nejblbější zranění, které pořád cítíš?
Ladislav: Když jsme Jardou začínali, tak mě vždycky naštvalo, když jsme udělali něco ze své blbosti. Já jsem třeba dělal hoření a tehdy jsme neměli žádné ochranné gely. Tenkrát jsem měl přeběhnout minové pole a měl jsem takový azbestový oblek, tak jsem řekl Jardovi, že si toho nevezmu moc, tak ať mi poleje jen záda, ale vsáklo se to i do kalhot a po deseti metrech už jsem řval. Režisér říkal, že hraju jak Mastroianni. Uběhl jsem to asi za osm vteřin a pak jsem jezdil v autě tři měsíce v polodřepu, jak jsem měl vzadu popálená stehna. Tak to je blbost. Ale dnes je to už všechno dál a na bezpečnost se víc dohlíží.