Vyhledávání
Úterní host Pokondrů: Voják a spisovatel Pavel Stehlík
K Pokondrům přišel v úterý voják Pavel Stehlík, jenž napsal poutavou knihu o svém působení v Afghánistánu. Poslechněte si, o čem všem s ním Miloš a Roman mluvili.Záznam rozhovoru
Napsal ji knihu. Co tě k tomu přivedlo?
Pavel Stehlík: Je to takový zvláštní pocit, kdy člověk přemýšlí nad způsobem jak by vyjádřil, co v životě prožil. Roli tam může hrát touha pochopení nejen u blízkých, ale měl jsem také nutkání ukázat veřejnosti nás vojáky v normálním světle. Tak, aby nás nevnímali, jakože jsme přišli někde z Marsu, ale že jsme normální kluci, kteří mají své rodiny, večer se obléknou do pyžama nebo županu a řeší, jestli uvíznou v zácpě. A lidé na to dost často zapomínají. Vidí jak býci jen tu uniformu a kvůli tomu, že do roku 1989 byla Armáda vnímaná jako taková represivní složka státu, tak občas v některých ukřivděných lidech ten pocit je. Jde o to, aby to lidé v těch svých hlavách a srdcích uvolnili, oprostili se od těch starých věcí a uvědomili si, že teď je ta Armáda úplně jinde.
Kniha Do temnoty, kterou jsi napsal, je založená na osobních prožitcích z tvého působení v Afganistánu. Všechno, co v té knížce je, jsi zažil sám?
Pavel: Když si přečtete mou knihu, máte jedinečnou možnost nahlédnout do mého nitra. Já jsem si tam takhle všechny pustil. Byl to takový risk, protože dnes si každý soukromí chrání a na veřejnosti vystupuje s takovou tou hroší kůží, kdežto já jsem se tam svléknul přede všemi. Takže pro mě je to takové choulostivé a když někdo kritizuje mou knihu, nesmím si to moc připouštět, protože to je jako když kritizuje můj život.
3 nepříjemné otázky
Na co ve spojitosti s Afganistánem nerad vzpomínáš?
Pavel: Nerad vzpomínám na to, že tam vidím svou životní cestu, ale také to, že se tam s mým tělem něco stalo a následkem toho jsem onemocněl. Takhle to vnímám já. Mrzí mě, že mé tělo bylo tak oslabené stresem, že si s tím nedokázalo poradit. To mě štve. A to je ještě slabé slovo.
Vadí ti, když Ti někdo řekne lampasáku?
Pavel: Když někdo něco řekne, vypovídá to mnohem víc o něm než o mně.
Doporučil bys dnes klukům vojenskou kariéru?
Pavel: No jasně! Je to super cesta. Je to tvrdá práce, ale člověk může mít takový ten pocit, že dělá něco pro druhé. Vojáci nepracují v pravém slova smyslu. Vojáci slouží lidem ve své zemi. Ve filozofické rovině je to zaslouženíhodné. Je to vyjímečné.
