Vyhledávání
Vyučil jsem se elektrikářem a to mi také nejméně jde, říká Karel Gott
Když bychom si s Felixem všechno vyřikali už bychom si neměli nikdo co říct.Záznam rozhovoru
Je, Karle, nějaké domácí ocenění, které jste nedostal a mrzí vás to? Třeba Thalie?
Pravda je, že já jsem dostal nabídky do muzikálů už dávno, ještě za éry, kdy tady byla konečně poprvé Rose Marie, tak mě Karlínské divadlo oslovilo, protože pan Rudolf Friml (poz. red. americký pianista a hudební skladatel českého původu, jeden ze zakladatelů amerického hudebního divadla, autor Rose Marie) nechtěl, aby v Česku mu někdo ubližoval a když udělal v Americe tu kariéru s muzikálem, který byl zfilmován, tak byl takový trošku protivný děda a vůči nám se taky vymezoval. Tak když to konečně tady bylo, tak první jsem byl osloven já a přesto jsem tuto výzvu nevzal. A nevzal jsem ani muzikál, když sem přišel v 91´ muzíkál Bídníci. Pan Novák mně zavolal, jestli bych si nezahrál Valjeana, tak sem řekl: „Děkuji, ale já prostě divadlo ne”. Já mám nějakou zvláštní chorobu, ale já prostě nechci docházet někam, kde hlásím příchod, odchod a jsem povinen zpívat přesně tóny, jak jsou. Když se mi líbí árie z nějakého muzikálu, tak ji zařadím úplně svobodně do svého repertoáru, trošku si ji přepracuju po svém a takhle mě to baví.
Takže aby to neznělo dvousmyslně: žádný píchačky v divadle?
K tomu opravdu asi už nedojde… (smích)
Kdy vznikla myšlenka, že oslovíte kolegy, autory k napsání písní pro vaše nové album S pomocí přátel?
Po 10 letech pauzy alba s původními tituly, kdy jsem dělal swing a evergreeny a dokonce lidovky s cimbálovkou, dělal jsem pop klasiku, tak jsem si řekl, že je na čase vyzvat naši pop music, ať ukážou jaký mají vůbec vztah k mé interpretaci a vyzval jsem píšící kolegy zpěváky i nezpěváky. Mě zajímalo, že když autor, který zpívá sám má píseň podezřelou na hit, tak si ji přece nechá. Tentokrát to byla spolupráce skvělá a mou ctižádostí bylo, aby třeba když zpívám píseň Michala Malátného z Chinasek, tak aby to vypadalo, že třeba s nimi zpívám už delší dobu. To byla moje ctižádost. A jejich výzvou bylo jak se ukážou, co napíší pro Karla. Nebudu zdůrazňovat, že mi na tom velmi lichotilo, že ti mladí autoři ke mně přistupovali opravdu s úctou, že to nebylo nijak hrané nebo stylizované.
Kdo vás nejvíc překvapit tím, co pro vás napsal?
Myslím si, že tam jsou dvě takové písně, které mají charakter šansonu, kde je osobní výpověď. Jedna z nich je píseň o Jirkovi Štaidlovi, o opravdovým kamarádovi, se kterým jsme v rozmezí sedmi let společně udělali 98 písní, z čehož třetina byly hity. On mě znal tak dobře, že to uměl tak napsat, že to bylo věrohodný. Rád vzpomínám, jak by to asi psal dnes. Takže jeden z autorů mi napsal píseň o Jirkovi Kluk s velkou vášní. A druhý takový autor, Ondřej Brzobohatý, mi sliboval píseň tři roky. Pochopil jsem, že když dělal debutové album, že se asi zaměřil jen na sebe. Tak jsem mu řekl jen tak z legrace, byl čtvrtek, tak jsem mu zavolal: „Hele, je to už poslední výzva, Ondřeji. V pondělí to jde na mastering, tak jestli jsi už něco napsal…”. On řekl „Ne, nenapsal, ale kdy to má být? To znamená, že zítra bych to měl odevzdat a v sobotu, že bychom to natočili jen s piánem a já k tomu dopíšu štrajch”, řekl. No a tak skutečně druhý den ráno přišel s písní hotovou. S textem, který je takovou výpovědí, něco jako My way, a jmenuje se to Testament. A to už je opravdu vážná věc. A taková píseň než se napíše, obsahově to vyžaduje nějaký čas, aby vyzrála, ale on to přinesl ráno, hotové! A já jsem říkal: „Ondřeji, teda ten text… hudebně si Tě umím představit, že bys to vytvořil rychle… ale ten text, to chce trochu vyzrávat, povídat si o tom…”. Tak jsem se ptal, jestl to neměl pro tatínka v šuplíku a prý: „Nenene, přísahám, že jsem to napsal.” A je to jeden z nejlepších textů. Samozřejmě, že je trochu posmutnělý, ale je v něm naděje, že to nekončí. Že na dveře klepe stáří, má takový podivný úsměv, kterému nevěřím a prostě jedu dál. Ta chuť dál něco tvořit je v tom.
V jednom rozhovoru jste řekl: Přitahuje mě prezentovat se něčím, na co nemám talent. A my se chceme zeptat: Karle, na co tedy vůbec nemáte talent?
No tak to mě nechte hodně dlouho přemýšelt… (smích) Nee, tak dobrý, dost legrace. No to víte, že je spousty takových věcí, ale nejsem sám, kdo pošilhává po jiných povoláních a řemeslech. Tak víte, že maluju, a maluju od dětství. Tak tam je to upřednostněné tím, že jsem chtěl být malířem a v době, kdy mě vůbec nenapadlo, že bych byl zpěvák. Koníček už je slabé slovo. Vyrovnání s tím showbusinessem, což už je liga, kdy musíte nastoupit ať je mi jakkoli. Je to někdy dost stresové – cesta, zkoušky, zima v hale, indispozice… Třeba když mi umřela maminka, tak jsem měl premiéru ten večer… a vystoupil jsem. Ale to nesmí být znát, na to si lidi nezaplatili. To je to: směj se, komediante. Jak je to v té jedné opeře: “Ridi, bajazzo” (pozn. red. opera italského skladatele Ruggera Leoncavalla, Pagliacci). Tak to je nervák, tam prostě musím nastoupit. Ale při tom malování, tam je krunýř kolem mě, kdy neposlouchám muziku, to už bych byl zpátky v tom showbusinessu. Ale klid, meditace a maluju…to je pro mě vyvážení.
Tak na malování máte talent, ale nás ale zajímá… třeba jaký jste truhlář?
Truhlář spíš než elektrikář (smích), což jsem se vlastně vyučil. Tak na tom jsem úplně nejhůř. Protože v domě jsou pořád nějaké opravy, ale zaprvé dnes je to trochu jiná technika a zadruhé, já jsem vysokoproudař (smích).
Měl jste, Karle, někdy krizi středního věku? Nebo vnímáte to u spolupracovníků?
Když se daří a je k té práci láska, co může člověka potkat lepšího. Krizi středního věku u svých lidí neznám. Oni nesmí, nesmí vůbec přede mnou takhle mluvit. Naopak já mám pocit, že oni se těší na představení, že už se nemůžou dočkat až bude osm hodin a rozjedem to. S tímto přístupem… jinak to nemá smysl to dělat.
Byly toho plné noviny… už jste si všechno vyříkali s Felixem a kauza byla zapomenuta?
No všechno jsme si nevyříkali, to už bychom si v podstatě už nikdy neměli co říct. Pořád bude co si říkat. takže „Felixii, ahoj, ahoj.”