Vyhledávání
Středečním hostem u Pokondrů bude fotograf Antonín Kratochvíl!
Páni Pokondři přivítali ve své show na rádiu Frekvence 1 světoznámého fotografa Antonína Kratochvíla. Miloš a Roman si s ním povídali o focení celebrit i válečných konfliktů. Poslechněte si záznam rozhovoru.
Fotil jste pro prestižní tituly jako Vogue, Newsweek, Rolling Stones, NY Times… Pro koho Vás to bavilo nejvíc?
Antonín: Pro mě byl vždycky důležitější ten subjekt focení, než pro koho to bylo. Fotil jsem dost velkých celebrit, ale i focení ve válkách bylo zajímavé.
Jak vypadá pracovní den fotografa během válečných konfliktů?
Antonín: Většinou jsme spali v autech, takže nás hodně bolela záda. A taky musel být pořád klíč v zámku, aby vás někdo nepřekvapil. Pak se také denně řešilo, kde sehnat pitnou vodu.
Kde to bylo pro vás asi nejnáročnější?
Antonín: Určitě v Iráku při invazi. Místní byli schovaní, protože se vás báli a nebyla tam voda ani jídlo. Tam jsem oprášil všechno, co jsem se v životě naučil.
A kde jste měl největší strach?
Antonín: Velký strach jsem asi nikdy neměl. Spíš takovou tíseň. Třeba na Haiti, když se tam najednou všichni začali vzájemně zabíjet a chtěli zabít i nás. Když prohlásili, že teď budou zabíjet všechny bílé, tak jsme hledali kde se schovat. Naštěstí tam potom přijela invazní vojska.
Každý by chtěl fotit nejradši modelky a celebrity. Jak jste v Americe prorazil Vy?
Antonín: Já se oženil s Američankou a můj tchán byl stavitel. A pořád mi říkal, ať mám focení jako hobby a pracuju pro něj. Ale já vydržel a časem potkal jednoho art directora a postupně se vypracoval. Hodně jsem fotil akty a hudebníky…
3 nepříjemné otázky
Byla nějaká osobnost, která Vás při focení zklamala?
Antonín: Párkrát se mi to stalo. Například, když jsem fotil obálku na desku a manažer té kapely mi říkal, jak mám fotit. Tak jsem mu dal foťák a řekl jsem mu ať si to nafotí sám. Takové boje někdy jsou.
Dlouho jste žil v zahraničí. Co nemáte rád na české povaze?
Antonín: Každý člověk je jiný, a to všude na světě. Možná taková ta podivná závist, ale ta je také všude…
Jaké bylo emigrovat a vědět, že nebudete u narození syna a asi ho dlouho neuvidíte?
Antonín: To bylo hodně těžké. Já jsem ho neviděl 18 let. Až pak jsem ho potkal – vypadal jako já i mluvil jako já. Pak jsme spolu projeli celý svět. Ale ty vynechané roky předtím už nikdo nesmaže.