Úterní host Pokondrů: Herečka Blanka Bohdanová

12. května 2015·Celebrity·Redakce

V úterý byla hostem Těžkýho Pokondru Blanka Bohdanová. Miloš a Roman jednu z legend českého divadla zpovídali nejen o herectví. Záznam pořadu najdete na webu Frekvence 1.

Blanka Bohdanová je už od 60. let stálicí Národního divadla a na divadelních prknech i televizní obrazovce ztvárnila stovky hereckých rolí. Herectví ostatně vyučovala i na pražské konzervatoři. Věnuje se také malířství a grafice.

Jak vzpomínáte na večer v Národním divadle, kdy jste dostala cenu Thalie za celoživotní mistrovství?

Blanka Bohdanová: Musím říct, že jsem z takových oslav vždycky hrozně vyděšená. Já sama sebe nerada slavím, takže se vždycky za něco schovám. Když jsem měla osmdesátiny, tak jsem dělala současně výstavu, dopsala jsem knihu a měla jsem premiéru v Činoherním klubu.

Jaký byl první dojem, když vám Herecká asociace oznámila, že vás ocení?

Blanka Bohdanová: Musím se zasmát, protože první, co mě napadlo bylo, jestli se toho vůbec dožiju, protože v 85 letech už uvažujete jinak. Ale potom mě úplně vzalo to publikum. V historické budově Národního divadla jsem hrála obrovské role, počínaje Kleopatrou až k Shakespearovi. A úplně mi pak vzalo dech, jak se ke mně zachovalo to publikum. Bránila jsem se pláči, protože nemám ráda ten sentiment, ale byla to chvíle, která předčila i všelijaké loučení. Tohle byl úplný vrchol. Najednou vidíte osvětlené hlediště, konkrétní lidi, jak vstali a tleskali… Myslím si, že je to jedna z nejkrásnějších vzpomínek, kterou si vezmu do rakve, jestli si budu pamatovat. (smích)

Chtěla jste být herečkou od malička?

Blanka Bohdanová: Ve mně se to lámalo. Já jsem chtěla být učitelkou, výtvarnicí a herečkou. Tím, že mě maminka zavedla do divadla, z profesionálního divadla jsem měla zkušenost už od pěti let. Přesto jsem bojovala za tu výtvarnou větev, ale protože se bombardovalo, tatínek mě z města nechtěl pustit. Takže jsem skončila u divadla. Samozřejmě toho nelituji, protože to byl bohatý a zajímavý život, ale tu výtvarnou stránku jsem si udržovala stále. Vždycky jsem se obklopovala knihami, básněmi a hlavně reprodukcemi nádherných malířů. Bez toho žít nemohu a mám to kolem sebe doteď.

Takže kdyby to bylo na vás, skončila byste na výtvarné škole?

Blanka Bohdanová: Ono to tak bylo. Maminka se mnou jela do Prahy, já jsem vzala napřed za kliku na UMPRUM a tam bylo zamčeno. Maminka ale řekla, že podruhé sem se mnou nepojede a že jdeme naproti a tam byla konzervatoř. A tam bylo otevřeno. Tak takhle to vzniklo. (smích)

3 nepříjemné otázky

Kdybyste měla říct vaše nejhorší období u divadla, na které nerada vzpomínáte?

Blanka Bohdanová: To bylo po roce 1968. Do roku  1969 to ještě klapalo, to jsme ještě měli smlouvy, ale pak spadla klec a nesměli jsme dělat nikde – v rádiu, v dabingu, v rozhlase… byly seznamy. Takže mě nechali v divadle, za což jsem byla nesmírně vděčná. Měla jsem doma dva důchodce, takže jsem byla šťastná, že můžu přinést nějaké peníze. Ale jak jsem se pořád stěhovala, tak jsem objevila potvrzení, že jsem v mimodivadelní společnosti vydělala jednou za rok 1000 korun. To bylo drsné.

Hrálo se vám někdy špatně kvůli politické situaci v zemi?

Blanka Bohdanová: To obecenstvo bylo úžasně inteligentní. Mohl jste vystrojit hru dobově a oni si tam vyhmátli tu současnou myšlenku. Třeba když jsme hráli Macbetha, tak on řekl „ruský medvěd“ a lidé začali šílet v hledišti a on měl vztek, že ho ruší ve výkonu. Lidé reagovali na každý náznak.

Chápala jste vaše kolegy, kteří začali stávkovat kvůli nízkým honorářům v dabingu?

Blanka Bohdanová: Víte, já jsem s dabingem skončila a to i přesto, že mě někteří režiséři přemlouvali. Tehdy to mělo jiné podmínky pro dabér – to jste viděl díly napřed a věděl jste, co bude v posledním dílu, ale teď už to není, tak jsem řekla, že si nebudu kazit řemeslo a skončím s tím. 

Celebrity - další články

Doporučujeme