Mobbing, specifická šikana na pracovišti aneb „zvíře v nás“

To, že některé zvířecí pudy v našich životech stále přetrvávají, dokládá existence mobbingu („sofistikovanější“ podoby šikany na pracovišti), jehož primární definicí však je „útok smečky na vetřelce, jenž vnikl do jejich teritoria“. V psychologii se nakonec termín „mobbing“ (z anglického „to mob“ – tedy napadnout, obtěžovat) rozšířil právě v kontextu specifického negativního chování na pracovišti.

Jak poznáte, že jste obětí mobbingu?

Ačkoliv žádná obecně platná definice mobbingu stanovena nebyla, v základu se jedná o dlouhodobé a systematické útoky na pracovišti, napadání a ponižování zaměstnanců. Ve srovnání s šikanou je však mobbing výrazně rafinovanější a ze strany toho, kdo jej aplikuje, se jedná a promyšlené útoky především na psychologické úrovni – v praxi tedy například šíření pomluv, donášení nadřízeným, intriky apod.

Typický pro mobbing je také jeho dlouhodobý vývoj, který prochází několika fázemi (prvotní konflikt, psychický teror, oficiální řešení případu, vyloučení z kolektivu). Aby bylo možné hovořit o této specifické formě šikany, měly by se její projevy vyskytovat minimálně jedenkrát týdně po dobu alespoň půl roku.

Jak ukazují průzkumy, stále častěji se oběťmi mobbingu stávají zaměstnanci i zaměstnankyně středního a vyššího věku, nejčastěji jsou terčem ženy nad 45 let (GfK, 2008). Ačkoliv mobbing praktikují ženy i muži ve srovnatelné míře (Kratz, 2005), je možné identifikovat rozdíly ve způsobech, jak ženy a muži „mobbují“.

Volené strategie jsou totiž velmi úzce spojeny právě s pohlavím. Ženy tak mnohem častěji preferují metody pasivně agresivní, tj. šíření pomluv, emoční vydírání, kritiku, narážky. Muži se naopak projevují agresivně, a to jak fyzicky, tak i verbálně (cynické poznámky, vyhrožování, ignorace). Zároveň platí, že oběťmi ženského mobbingu jsou mnohem častěji ženy a mužského muži (Leymann, 2007).

Příčiny, důsledky a východiska

Nejvíce případů mobbingu je zaznamenáno na úrovni zaměstnanecké, tedy mezi zaměstnanci na stejné pracovní pozici. Nejčastější příčinou je potom pocit ohrožení ze strany kolegů i kolegyň – a to např. při nástupu nové kvalifikovanější síly, či zaměstnance, který začne vykazovat lepší pracovní výsledky.

Záměrem těch, kteří se k praktikám mobbingu uchýlí a v podstatě si jím řeší vlastní komplexy, je obvykle přinutit svým systematickým negativním působením druhou stranu „ustoupit“, tedy přimět oběť, aby pracoviště opustila. Což je mnohdy také jediná možnost, jak celou situaci vyřešit (nedopadne-li tragičtěji, např. i sebevraždou).

Předejděte nepřátelskému pracovnímu prostředí

O to, aby na pracovišti nevznikaly podmínky, v nichž by bylo možné rozvíjet šikanu, by se měl zasazovat především sám zaměstnavatel. Nejúčinnějším nástrojem proti mobbingu (ale i dalším formám šikany) je totiž prevence. Z mobbingu by se tak mělo stát plnohodnotné téma firemní politiky, která by měla zahrnovat i účinná opatření (nastavení jasných pravidel a prevence šikany, formulace komunikačních modelů za účelem narovnávání sporů, příp. zřízení tematického poradenství, organizace seminářů věnujících se problematice šikany apod).

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.