Odsuzujete se? Přestaňte, škodí to vaší sebedůvěře

Říkáte si, že za nic nestojíte, že nic nedokážete, že máte menší cenu než druzí: takové negativní úsudky podlamují sebedůvěru. Nicméně se můžeme naučit umlčet ten slabý vnitřní hlas, který nás vede k tomu, že se podceňujeme, píše francouzský týdeník L´Express.

“Jsi hloupá, méně nadaná než ostatní, nic neuděláš správně,” takové negativní soudy pravidelně trápily osmačtyřicetiletou Marianne. “Každý den bylo něco, co mě vedlo k tomu, že jsem se podceňovala nebo že jsem si říkala, že neumím to, co druzí,” svěřuje se.

Stejně jako Marianne naslouchají mnozí lidé vnitřnímu hlasu s pejorativním akcentem a jsou připraveni tvrdě soudit sami sebe. Výsledkem je nízká sebedůvěra. Zároveň však chceme podtrhnout svou jedinečnost a být jako ostatní.

Na svém blogu si Lili Barberyová-Coulonová všímá rovněž vedlejších účinků takových odsudků. “Jsem přesvědčena, že mechanismus, jenž spočívá v tom, že se soudíme, je nejjistějším prostředkem, jak podlomit sebedůvěru a zničit si šance na rozvinutí vlastního potenciálu,” píše.

Vlastnost soudit věci a kvalifikovat je se objevuje již v dětství. “Jde o rozlišování mezi tím, co nám vyhovuje a co ne,” uvádí psychoanalytik Norbert Châtillon. “Dítě se velmi brzy naučí dělat rozdíly v hodnocení, aby se odlišilo od druhého. Chceme zároveň zdůrazňovat svou jedinečnost a zároveň být jako ostatní. Všechny naše vztahy k jiným osobám jsou budovány kolem tohoto rozporu,” dodává.

Jestliže tuto schopnost soudit dobře ovládáme, umožňuje nám to rozvíjet vztahy s okolím. Kdybychom přestali soudit sebe a okolí, znamenalo by to, že se stahujeme ze světa, že se odvracíme od této reality.

Sebedůvěra klesá, když se tato schopnost rozlišovat obrací proti vlastní osobě. Na sociálních sítích je snadné dostat se pod palbu laciné kritiky a odsudku. Marianne přiznává, že dlouhé hodiny strávené na Instagramu jsou škodlivé. “Říkám si, že nejsem tak cool jako jiné ženy. Při pohledu na jejich fotografie si představuji jejich život, samozřejmě dokonalý. Vše mě vede k tomu, že cítím svou průměrnost,” říká.

Odsuzující myšlenky a pochybnosti nám brání postupovat kupředu. “Naše sebehodnocení bývá často velmi kategorické. Část naší osoby nepředstavuje celek. Jestliže si říkáme, že jsme špatní ve sportu, nesmí to znamenat, že jsme špatní celkově,” zdůrazňuje Norbert Châtillon.

Stává se rovněž, že se hodnotíme tam, kde jsme neměli prostředky k lepšímu výkonu. “Vždy jsem si říkala, že nejsem na jazyky, ale nikdy jsem skutečně nevynaložila úsilí na to, abych se je naučila. Raději si říkám, že to je vrozená schopnost, kterou nemám,” svěřuje se Marianne.

Abychom se dostali z tohoto bludného kruhu, musíme být více odolní vůči našemu malému vnitřnímu hlasu. Profesorka jógy Caroline Benezetová soudí, že je důležité přehodnotit náš vztah k naší kultuře, která zdůrazňuje kritického ducha a cynismus. “Často se soudí, že sebeláska je synonymem egoismu a narcisismu. Je to zcela naopak! Jde o to, abychom se milovali a mohli tak milovat i našeho souseda, abychom se znali a dokázali se tak kontrolovat a důvěřovat si,” říká.

Zdroj: ČTK