Blíží se výročí smrti Jana Palacha. Jeho čin ovlivňoval Česko ještě dlouho poté

19. ledna uplyne již 50 let od doby, kdy po demonstrativním upálení se přišel o život student Jan Palach (†20). Učinil tak na protest proti tehdejšímu režimu v Československu. Jeho čin inspiroval řadu knih a filmů, v české společnosti nepochybně žije dodnes. Přečtěte si, co všechno mu předcházelo i následovalo.

Píše se rok 1968, 21. srpna. Vysokoškolský student Palach, který po dvou letech strávených na Vysoké škole ekonomické měl od nového školního roku nastoupit na vysněnou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, už první den okupace odjel ze Všetat do Prahy, kde se zapojil do pouličních demonstrací.

19. až 21. listopadu 1968 se Jan Palach zúčastnil stávky, kterou vyhlásil Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy a kterou organizoval mimo jiné studentský vůdce Lubomír Holeček. Do klidného protestu, který se přihlásil k myšlenkám pražského jara 1968, se zapojilo 60.000 vysokoškolských studentů a později se k němu přidali i středoškoláci.

6. ledna 1969 Palach napsal Holečkovi dopis, ve kterém navrhl obsadit hlavní budovu Československého rozhlasu a vysílat výzvu k zahájení generální stávky. “Za současné situace je jasné, že izolovaná akce studentstva, ať již jde o stávku či demonstraci, je neúčinná,” uvedl Palach v úvodu dopisu, ve kterém také tvrdil, že bez pomoci médií se nemůže vyvolat žádná účinná akce v celonárodním měřítku.

Brzy ráno 16. ledna 1969 odjel vlakem ze Všetat do Prahy, na kolejích napsal poslední dopisy, ve kterých se podepsal jako “Pochodeň č. 1”. Před polednem si v centru města pořídil dvě plastové nádoby, do kterých v garážích v Opletalově ulici koupil čtyři litry benzínu. Krátce před půl třetí dopoledne se u kašny pod Národním muzeem nadýchl éteru z přinesené lahvičky, poté se polil benzínem a zapálil.

Hořící Palach se rozběhl k pomníku svatého Václava, uhnul ale před projíždějící tramvají a skončil u Domu potravin, kde ho svědci uhasili kabáty. Sanitka, která projížděla kolem, jej odvezla do nemocnice na Karlově náměstí, odkud je ale poslali na popáleninovou kliniku v Legerově ulici. Tam Palacha přijali ve 14:45. Už před šestou večer vydala ČTK krátkou zprávu o sebeupálení studenta, označeného pouze iniciálami.

17. ledna 1969 Palacha dopoledne v nemocnici navštívili jeho matka a bratr. Psychiatrička Zdenka Kmuníčková v tento den nahrála na magnetofon rozhovor s Palachem. “Byl v těžkém stavu tělesném a neuvěřitelně dobrém stavu psychickém. Vzhledem k míře jeho postižení měl naprosto čistou mysl, naprosto adekvátní chování vůči svému úmyslu,” vzpomínala po letech lékařka.

Za Palachem přišli 19. ledna 1969 do nemocnice jeho známá Eva Bednáriková a Holeček, které si vyžádal. Byli posledními lidmi, se kterými mluvil. Oba později šířili jako Palachův poslední vzkaz výzvu, aby lidé nenásledovali jeho příkladu. Jan Palach zemřel na následky svých zranění v 15:30.

20. ledna 1969 se konala veřejná tryzna za Jana Palacha, studenti jeho jménem pojmenovali náměstí Krasnoarmějců, na němž sídlí Filozofická fakulta UK.

Člen vedení KSČ a poslanec Vilém Nový 22. ledna 1969 před zastánci tvrdé linie poprvé hovořil o tom, že Palach byl ke svému činu zneužit. Přišel s teorií, že student měl slíbeno, že chemikálie, jíž se polije, způsobí jen “studený oheň”. Později ji Nový zopakoval i pro západní média a přidal i jména údajných iniciátorů – Holečka, spisovatelů Vladimíra Škutiny a Pavla Kohouta, atleta Emila Zátopka a šachisty Luďka Pachmana. Ti na něj v březnu podali žalobu na ochranu osobnosti.

25. ledna 1969 se v Praze konal pohřeb Jana Palacha, který stal se velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se zúčastnilo na 200.000 lidí. Následují den se v Praze lidé sešli na spontánní demonstraci, proti které zakročila policie, jež zadržela na dvě stovky účastníků.

30. července 1970 soud rozhodl spor mezi Novým a čtveřicí lidí, která ho žalovala v kauze kolem “studeného ohně” (Zátopek pod tlakem žalobu stáhl). Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že poslanec měl na kritiku činu Jana Palacha nejen právo, ale byla to i jeho povinnost. “Žalující nemají právo hájit svou čest před socialistickým soudem, neboť jako známí antisocialisté a pravicoví oportunisté tuto čest stejně již ztratili,” stálo v rozsudku, podle něhož museli uhradit i náklady řízení.

Z hrobu na Olšanských hřbitovech byly 22. října 1973 exhumovány Palachovy ostatky, rodina s tím souhlasila pod nátlakem ze strany Státní bezpečnosti. Ta již dříve bránila lidem, aby k němu při výročí Palachova činu kladli květiny. V březnu 1974 byla urna s popelem Jana Palacha uložena v rodinném hrobě ve Všetatech.

Leden 1989 přinesl překvapivou energii. Připomínka 20. výročí Palachova činu nečekaně otřásla komunistickým režimem. “Palachův týden” mezi 15. a 20. lednem se stal nejsilnějším protestem proti režimu. Tisíce lidí se mezi nebály opakovaně projevit nespokojenost a riskovaly tvrdý zásah pořádkových sil.

20. prosince 1989 bylo Náměstí před Filozofickou fakultou UK oficiálně přejmenováno na náměstí Jana Palacha.

Urna s Palachovým popelem byla 25. října 1990 slavnostně převezena ze Všetat a za účasti prezidenta Václava Havla uložena na Olšanských hřbitovech. V říjnu 1991 Havel udělil Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Galerie

?>