Jan Palach (†20) nebyl jediný. Upálil se i Jan Zajíc (†18) nebo Evžen Plocek (†39)

Po Janu Palachovi, jenž neváhal obětovat vlastní život pro budoucnost Česka a Slovenska, se dnes jmenuje nejedna ulice či náměstí. Mladý student inspiroval řadu knih, filmů, básní i dalších děl. Mnohem méně pozornosti se však dostává těm, kdo přišli po něm. I oni přitom složili oběť nejvyšší.

Tři desítky jmen

Po Palachovi, který na následky zranění zemřel 19. ledna 1969 a jeho pohřeb o pět dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii, se k podobnému činu odhodlala řada dalších lidí. Nejčastěji se hovoří o zhruba třech desítkách, jen u malé části z nich je ovšem možné nade vší pochybnosti prokázat, že měli politický motiv. Nejznámější mezi nimi byli osmnáctiletý student Jan Zajíc a devětatřicetiletý technik a úředník Evžen Plocek.

Podle studie psychologa Milana Černého, který se pokusy o sebevraždu upálením z první třetiny roku 1969 zabýval a vycházel přitom z údajů Veřejné bezpečnosti (tehdejší název policie), se od ledna do dubna objevilo 29 případů, z toho sedm z nich skončilo smrtí. Prvním po Palachovi byl 20. ledna dělník Josef Hlavatý z Plzně (zemřel 25. ledna), posledním pak Plocek, který se zapálil na Velký pátek 4. dubna 1969 v Jihlavě a zemřel o pět dní později.

Smysl pro pravdu

Jen zlomku z těchto sebevražd přitom Černý přisoudil “nepochybně altruistický charakter” a čistě politickou motivaci. Vedle Palacha se podle jeho zkoumání jednalo o Jana Zajíce a Evžena Plocka. Všem třem byl společný výrazný smysl pro pravdu, čest a spravedlnost.

U ostatních lidí, kteří se k tomuto činu odhodlali, chyběla podle Černého zejména “nadosobní motivace”. “Většinou tím chtěli řešit své osobní potíže, u některých měly tyto pokusy jenom demonstrativní ráz,” uvedl psycholog. Někteří historici ale takové jasné rozdělení odmítají.

Pochyb o motivu již od počátku panovaly v případě Josefa Hlavatého, který se zapálil na dnešním Masarykově náměstí v Plzni. Pětadvacetiletý muž procházel složitým životním obdobím, často střídal zaměstnání a dva týdny před tragickým činem se rozvedl. Velmi těžce nesl, že dva syny může vídat jen jednou za 14 dnů. Podle blízkých nicméně například nenáviděl sovětské vojáky. “Rozchod s rodinou měl vliv na jeho netečnost a myslím, že mu nezáleželo na životě,” píše se ve zprávě o Hlavatém.

Jasná je naopak motivace v případě Jana Zajíce, který sám sebe prohlásil za “pochodeň číslo dvě”, pokračovatele Palachova poslání. Svou oběť přinesl symbolicky 25. února 1969, v den výročí komunistického puče z roku 1948, na pražském Václavském náměstí jen pár desítek metrů od místa, kde se v polovině ledna upálil Palach. Na svůj čin se důkladně připravoval, napsal řadu letáků s provoláním “občanům republiky Československé”, kterými chystaný čin zdůvodňoval.

Nejvyšší cena

“Znám cenu života a vím, že je to to nejvyšší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit,” napsal například. “Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím,” stálo v jednom dopise.

Nadaný student šumperské průmyslovky nadšeně podporoval pražské jaro 1968. O to hůře nesl opatrnictví a letargii, do které společnost začala upadat nedlouho po okupaci. Nejsilnějším impulzem byl pro něj byla účast na Palachově pohřbu.

Státní bezpečnost zabránila ze strachu před demonstracemi tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova u Opavy, kde se 2. března 1969 posledního rozloučení zúčastnily přes policejní obstrukce tisíce lidí.

Ani iniciály

Zastáncem reformních myšlenek pražského jara 1968 byl také Evžen Plocek, který se zapálil 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí a zemřel o pět dní později. Na rozdíl od Palacha a Zajíce se ale o jeho činu široká veřejnost neměla šanci dozvědět. Do celostátního tisku totiž tehdy nepronikla o Plockovi ani řádka, kromě malé zprávy v černé kronice Rudého práva, která ale neuváděla ani iniciály. Ani nejbližší Plockovi známí se pak s odstupem času neshodli na tom, zda měl jeho čin jen politický motiv, či byl vyvrcholením jeho osobních problémů.

Jihlavský rodák Plocek se vyučil se nástrojařem a pracoval v Motorpalu, kde se postupně na vedoucího obchodního úseku a později náměstka ředitele. V roce 1968 byl členem okresního výboru KSČ a po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se zúčastnil vysočanského sjezdu, jehož delegáti žádali okamžité stažení cizích vojsk. Tento sjezd ale později Husákovo vedení komunistické strany prohlásilo za nelegální.

Galerie