Vyhledávání
Zavřít
Může být nemoc také výhodou a příležitostí? Vědci došli k překvapivému závěru
Ilustrační foto
Zhodnotit potenciál, který všichni máme, může pomoci lépe čelit problémům a utrpení. Nemoc se může změnit ve výzvu k růstu, k odhalení nových schopností, ke stanovení cílů a ke zhodnocení toho, co je pro nás důležité, píše italský deník Corriere della Sera.
Kdo je ochoten považovat nemoc, dokonce těžkou, za výhodu? Taková otázka může vést k tomu, že toho, kdo ji položil, považujeme za provokatéra. To je pochopitelné.
“Nemoc si nás najde tam, kde jsme. Pokud jde o mě, pochopila jsem, že ji mohu prožívat jako nepřátelskou okolnost, nebo naopak jako velkou a nezaslouženou příležitost učit se. Rozhodla jsem se pro to druhé,” říká africká lékařka, která o tom podala svědectví v knížce Sendino umírá. Co si o tom myslet? Otázka nemoci se začíná zjevovat v jiném světle? Je méně ofenzivní a nenávistná?
Podívejme se hlouběji do historie a na opačnou stranu světa. V Číně před tisíci lety vymysleli dva ideogramy, které se v našem přepisu stávají slovem: wej-ťi. Toto slovo obsahuje dva koncepty: krizi a rozhodující bod změny.
Dnes rostoucí počet studií ukazuje, že se člověk nemusí těšit dobrému zdraví, aby se cítil v pohodě a měl dobrou kvalitu života. Nejen to. Problematická událost, jako je nemoc, může mít různé dopady na pohodu a na kvalitu života člověka, a to: může se na ni pohlížet negativně, jako na zdroj hrozby a nebezpečí, nebo pozitivně, jako na výzvu. Nemoc může v sobě mít pozitivní potenciál, může pomoci člověku dostat se do takové situace, že je schopen lépe čelit potížím a utrpení, uvádí psycholog Marcello Cesa Bianchi.
Už dvě nebo tři desetiletí dodávají studie v oblasti pozitivní psychologie vědecký důkaz této koncepce. “Nemoc stejně jako jiné traumatické zážitky má tu schopnost, že v člověku odhalí pozitivní hodnoty a zdroje. Nemoc se dá považovat za dvě strany téže mince: jedna je charakterizovaná bolestnými zkušenostmi počáteční fáze diagnózy a léčby, druhá zahrnuje pozitivní aspekty vyplývající z počáteční krize,” uvádí psycholožka z Milánské státní univerzity Antonella Delle Faveová.
Situaci osoby s nemocí jako je rakovina, ale nejen ta, si můžeme představit jako vstup do tmavého tunelu a beznaděj. V posledních 30 až 40 letech se ale na konci tunelu začalo ukazovat světlo a začátek nové cesty. Stále častěji si jsou nemocní vědomi této perspektivy.
Pokud jde o lékaře, pak diagnózu a terapii musí provázet pozornost vůči subjektivní zkušenosti pacienta ve shodě s emotivními, ale i kognitivními a motivačními aspekty. Tak se vztah pacienta k lékaři může stát zásadním zdrojem přispívajícím k usnadnění procesu uzdravování a ke konstruktivnímu soužití s nemocí.
“Lékař musí být i nositelem naděje, kterou můžeme považovat za katalyzátor uzdravování,” uvádí ředitel pediatrické kliniky na univerzitě Milano-Bicocca Giuseppe Masera. Naděje znamená přesvědčení, že lze nalézt cestu, jak účinně čelit problému, a že existují motivace a schopnosti k této cestě. Nezaměňujme to ale s optimismem, s pozitivním myšlením, že všechno tak či onak dopadne, ani s iluzí. Rozvoj “vědomé naděje” je reálný proces a přispívá k němu vytváření vztahu mezi lékařem a pacientem na novém terénu.
Za každým nemocným je ale rodina, která rovněž trpí. I členové rodiny potřebují pozornost a výchovu k tomu, jak podporovat svého drahého i z psychického hlediska. Dá se mluvit o tom, že by rodinní příslušníci měli možnost bydlet spolu s pacientem? Určitě ano, i tento aspekt se stal předmětem vědeckých studí a vedl k vývoji programů přímých zásahů do rodiny. Nemoc rodinného příslušníka může být příležitostí, jak odhalit významné hodnoty, city, nalézt nové role. Je ale potřeba přiznat, že tomu tak často není.
Zdroj: ČTK