Strach z opuštěnosti je metla našeho století. Psychické potíže podle lékaře způsobují nemoci

Obáváme se, že zůstaneme ze dne na den sami, jsme si jisti, že si nezasloužíme lásku, máme malou sebedůvěru... Pocit opuštěnosti ničí vztahy těch, kdo jí trpí, píše francouzský deník Le Figaro.

Smrt otce v době, kdy jí bylo 11 let, rozchod s milencem, odchod syna z domu a nedávno smrt matky otřásly čtyřiapadesátiletou Catherine. Tyto ztráty ji zasáhly do hloubi duše. “Nevěřila jsem si, permanentně jsem bojovala proti pochybnostem a měla jsem problémy s tím, abych někomu důvěřovala,” říká.

Ztráta blízkého

Říká se tomu úzkost, poranění nebo syndrom. Označení se mění stejně jako příznaky podle toho, jak je kdo citlivý, ale původ je tentýž: ztráta blízké osoby v dětství prožívaná jako opuštění. Zdá se, že je tím zasaženo stále více lidí. Jsme snad generace opuštěných dětí?

“Je to velmi běžný problém,” prohlašuje praktický lékař a bývalý chirurg Daniel Dufour. “Vždy jsem se snažil pochopit psychické příčiny některých nemocí a často jsem u pacientů nacházel právě tento syndrom,” říká.

Všichni podle něho utrpěli v dětství nějakou těžkou ztrátu. “Nemusí to být vždy způsobeno fyzickou ztrátou. Dítě může cítit, že nebylo žádoucí a že není takové, jak by si rodiče přáli,” uvádí Daniel Dufour.

Osamělost trápí všechny

Podle psychoanalytičky Virginie Meggléové pocitem opuštěnosti trpí všichni, ale v různé míře. “Narození bratříčka nebo sestřičky, nechtěné prázdniny v táboře, přestěhování, úmrtí, ale také rodiče bez práce či trpící depresemi, to vše může zanechat na dětské duši stopu,” vysvětluje.

Čtyřiadvacetiletá Estelle si nevzpomíná, že by v dětství utrpěla nějakou ztrátu, ale říká, že tímto syndromem trpí. “Mám strach, že jednou zůstanu sama,” svěřuje se. Její rodiče se však rozešli a s matkou neměla dobrý vztah. “Žila jsem s ní a pokaždé, když měla nějakého milence, obávala jsem se, že odejde navždy,” říká.

Ať už jde o ztrátu sebedůvěry, pocit, že si nezasloužíme být milováni, o citovou závislost nebo odmítání blízkých vztahů z toho důvodu, že se chceme chránit, či strach z opuštěnosti, to vše oslabuje ty, kdo tím trpí. “Právě prostřednictvím citových vztahů si lidé uvědomují toto poranění,” tvrdí Daniel Dufour.

Tyto osoby, které jsou přesvědčeny, že si nezasluhují být milovány, poněvadž byly v dětství opuštěny, nedokážou milovat, ale požadují od svých partnerů, aby je stále více milovali.

Touha po lajcích

Sociální sítě znásobují počet nevýznamných událostí, které připomínají původní ztrátu. “Všechny virtuální vztahy vyostřují tento pocit nejistoty, který můžeme mít všichni. Stále očekáváme odpověď nebo lajk. Máme dojem, že tento lajk nás uklidní, ale on jen prohloubí pocit opuštěnosti, neboť v podstatě to není to, co jsme očekávali,” uvádí Virginie Meggléová.

Kromě sociálních sítí máme ekologické, politické a ekonomické krize, jakož i atentáty, a to posiluje strach z opuštěnosti a rozšiřuje ho na celou generaci. “Ve světě násilí, kde nenalézáme oporu, stále více lidí neví, jak z toho ven. To přispívá k pocitu ohrožení,” říká.

Abychom se vyléčili, je třeba hledat příčiny této bolesti, poznat je a pochopit. Cesty se nabízejí rozmanité: hypnóza, meditace, psychoanalýza. Cílem je vytvořit prostor, kde je člověk v kontaktu se svými emocemi. Podle Virginie Meggléové tento prostor umožňuje naučit se přijmout skutečnost, že jsme sice slabí, ale jen proto, abychom se stali silnějšími.