Aktuálně si připomínáme 25 let od smrti největší české dětské hvězdy, Tomáše Holého. Jak na něj vzpomínáte?
Vlastimil Harapes: Hlavně oba díly – „Velryba“ a „Jak dostat tatínka do polepšovny“, teď nedávno se to opakovalo v televizi. A musím říct, že bez toho Tomáše Holého by to nebylo ono, ale i ta Jana Preissová, František Němec, i ten Harapes… dobrý! (smích) Já jsem pak telefonoval Marii Poledňákové a říkal jsem jí, že tam není jediné zbytečné slovo ani jediný zbytečný záběr. Myslím si, že to je proto, že je to tak dobré.
V loňském roce byl o vás na festivalu Zlatá Praha uveden dokument Martina Kubaly. Jak se vám líbil?
Vlastimil Harapes: No, musím říct, že já jsem viděl ještě takový ten hrubý sestřih. To, co režisér Martin Kubala říká, tak hlavně záleží na tom, jak se to všechno zabírá, ale nejvíc při těchto dokumentech záleží na střihu. Sehnal skvělého střihače, takže si myslím, že to má takovou dynamiku a zatím ti lidé, kteří to viděli, tak byli všichni docela nadšení. Tak doufám, že to bylo dobré.
Prožíváte neobyčejný život?
Vlastimil Harapes: Určitě. Myslím si totiž, že člověk prožije neobyčejný život, když se setkává s neobyčejnými lidmi.
3 nepříjemné otázky
Kolem národního divadla to opět vře. Nový šéf činohry razantně mění soubor. Rozumíte mu, že když nastupuje do své funkce, že bude razantně měnit soubor?
Vlastimil Harapes: Víte, v zásadě já nejsem pro razantní změny. Řekl bych, že vždycky to ti umělci přehánějí. Být umělec je diagnóza. Myslím si, že nic není pro nic za nic.
Zažil jste někdy, že odchod z divadla není idylický a tzv. bez fanfár?
Vlastimil Harapes: Na sobě určitě, protože jsem byl nucen skončit o dva roky dříve, než jsem měl od ministra pověření k šéfování. Byl to ministr Dostál. Ne, že bych se zlobil, jen mě to mrzí. Takže jsem tam zůstal ještě jako baletní mistr a myslím, že to bylo veselé, protože jsem nedostal žádnou práci. Smutná věc. Nechápu to, ale bylo to možné. Ale už jsem důchodce.
Co vám v letošním roce zkazilo náladu?
Vlastimil Harapes: Já bych to obrátil na to, co mi udělalo radost. Udělalo mi radost, že jsem byl v Třebáni, jedna kolegyně dělala hezké odpoledne, opékalo se sele a ten mladík, co to krájel, tak mi říkal, že by se se mnou chtěl vyfotit. Že prý to hned pošle mamince, která z toho bude celá pryč. Prý když byl u ní v bříšku, tak jeho maminka do mě byla zamilovaná a tak i on je Vlastimil. Tak jsem si říkal, že to je krásné, to člověka potěší. Pár těch Vlastimilů je, ale tenhle byl přímo po mně, tak to mě potěšilo.