Pavol Habera promluvil o své hudební budoucnosti: Nelíbí se mi stát v 80. letech

Pavol Habera navštívil pořad Host Frekvence 1 a v éteru se před posluchači upřímně rozmluvil. Popsal, proč ho nikdy neuslyšíte hrát u táboráku, zavzpomínal na začátky s kapelou, promluvil o stárnutí a popsal i to, jaké má se svou hudbou plány do budoucna.

Ačkoli jsme zvyklí vídat ho na obrovských pódiích nebo před kamerami televizních pořadů, i ve svých 57 letech je Pavol Habera stále stydlivý. Z toho důvodu ho nejspíš u táboráku jen tak neuslyšíte. “To já se stydím. Já to mám tak, že když vylezu na jeviště, že to je takové moje pracoviště, už jsem si zvykl, ale mě by nikdo nedonutil vyhrávat u ohně,” přiznal hudebník a skladatel na vlnách Frekvence 1.

Nejvíc ho prý děsí, že by okolí kromě jeho tvorby začalo vyžadovat i slovenské lidovky. “Já neznám texty, já bych zahrál melodii, ale nepamatuju si všechny ty texty těch lidových písniček. A potom jsou všichni už trošku připití. Je potřeba to vždycky na začátku hned utnout, potom se strašně zprášit a je pokoj,” popsal zpěvák, jak se podobným výzvám vyhýbá.

Řeč došla i na Haberovy začátky s kapelou. Hudebník zavzpomínal, jak mu za dokončení vysoké školy pořídili rodiče jeho první vůz, Škodu 120. Té si bohužel dlouho neužil, protože mu ji někdo ukradl z parkoviště před bydlištěm v Petržalce. Našetřil si proto na další auto a pořídil si Škodu 125.

Pořád jsme někde hráli

“S tím jsme jezdili s kapelou. Náš kytarista Dušan, kapelník, měl také 125. To byla velká sranda, museli jsme fakt hodně hrát, protože jsme byli celkem v laufu, hned se to tak nějak chytilo. Takže jsme se přepravovali dejme tomu do Prahy do televize, ještě večer jsme hráli někde na jižním Slovensku, škodovka byla zavařená,” popsal Habera vtipné okamžiky z počátku kariéry.

“Museli jsme dolévat vodu, protože to vždy vyvřelo s toho chladiče, takže povinnou výbavu měl každý 5 litrů vody  pro svoje auto, aby ho mohl dát napojit,” přiznal Habera. “Víte co, nemělo to klimatizaci, nemělo to nic, ale byli jsme happy. Neznali jsme nic jiného, takže jsme byli rádi, že jsme se dostali všude včas a že nás to dovezlo tam, kam jsme chtěli. A hlavně – ta doprava tenkrát vůbec nebyla tak katastrofická, jako dnes. Dnes vlastně když je neděle a všechno opadne, tak to byly tenkrát zácpy,” zavzpomínal hudebník.

Legendární šortky pořád mám

Co mu však z dob minulých zůstalo dodnes, jsou legendární džínové kraťasy. Ty totiž Pavol Habera stále ještě má. “No jasně. Mám dvoje, oboje jsou stejná velikost. Já jsem je nosil od 89, však bylo teplo na koncertu,” přiznal. A jak to dělá, že se i po takové době pořád vejde do stejných šortek?

“Musíš běhat každý den 10 kilometrů,” tvrdí. On sám prý běhá ob den – v mezičase plave, jezdí na kole nebo se věnuje jiným aktivitám. “I tak se nevyhneš nějakým tukovým polštářům, vakovým záležitostem okolo těla. Musíš dělat všechno pro to, aby nebyly, ale ne vždy to jde,” přiznává hudebník.

Ačkoli se sportu věnuje, co to jde, připouští, že to není úplně jednoduché. “Já nejsem žádný závodník. Já si to běhám okolo 55 minut, velmi klidným tempem, v podstatě mi jde o to, abych si to zaběhl, abych se zpotil. Hlavně se svým třikrát operovaným kolenem už si nemůžu dovolit závody. Takže jsem rád, že dělám vůbec to, co dělám, protože nemám chrupavku na dost velkém místě mezi kostmi,” svěřil se Habera.

Padesátka je zlom

Ačkoli v mládí tělo funguje o něco lépe, pořád hodně záleží, jak své kondici jdeme naproti. “Přestal jsem i kouřit před pěti lety, a můžu říct, že od té doby jsme měli už nějaké turné a dával jsem to zkrátka úplně jinak, než ty poslední. Když jsi mladý, když je ti 28, 30, tak to moc neřešíš. Zakouříš si, občas si zasportuješ a tak dále, nestaráš se, jestli přibíráš nebo nepřibíráš, protože tělo spaluje. Ale jakmile přijde padesátka, to je fakt zlom,” připustil Habera.

A změny jsou prý cítit již po ránu.“Začneš se úplně jinak probouzet. Změníš se z hodiny na hodinu, stárneš, a kdyby mě neviděli moji spolužáci každý den nebo každý rok někde v nějakém projektu, tak stárnu úplně stejně, jako oni. Akorát od nich slýchám vždycky výtku, po třiceti letech, ‘Ty si mě už nepamatuješ?!’ a já říkám, nemapatuju, já jsem tě třicet let neviděl, ty mě ano, a že ty nestárneš, ho*no, já stárnu přesně tak, jako vy, akorát plynule, s vámi,” přiznal hudebník.

Lidi by neměli řešit, jestli je něco ‘Habera’

Navzdory tomu, že už na sobě pociťuje zub času, je toho pořád ještě hodně, co chce stihnout a co plánuje do budoucnosti. A neváhá se ani vzdálit od svých oblíbených stylů a zabřednout do zcela nových vod.

“Poslední věc jsme nahráli před třemi lety, to se jmenovalo Viem čo cítíš, to byla velmi intimní záležitost. To ani nebylo tak pro rádia jako spíš pro nás, po smrti našeho bubeníka. Ale to byla první regulérní písnička, kterou jsem nahrál asi po 11 letech a ta doba se přece jen pohnula. Mně se nelíbí stát v těch 80., 90. letech, já mám dost nápadů ještě doma a všechny znějí tak nějak úplně jinak,” svěřil se hudebník.

Připustil, že u jeho poslední tvorby lidé často neponechali bez komentáře, že to nezní úplně tak, jak jsou u něj zvyklí. “Já si myslím, že lidé by neměli řešit jestli je to Habera nebo jestli je to něco jiného, ale jestli je to dobré nebo zlé,” míní Habera.

Celý rozhovor si poslechněte ZDE >>

Galerie