Vyhledávání
Zavřít
Josef Czenda Urbánek (Post-it): Geronimo je ohlédnutí za mládím. Ale pořád si umíme vyhodit z kopýtka
7. července 2026··
Ondra Kubala v rámci Večerního pokecu na Frekvenci 1 vyzpovídal Josefa „Czendu“ Urbánka, aby probrali nový singl Post-it Geronimo. Ten otevírá téma vnitřních bojů, ale také historii jeho domovské kapely nebo působení ve skupině Support Lesbiens.
Vaše jméno znají fanoušci hudby hlavně ve spojení se skupinou Support Lesbiens. Ale s Post-it jste, koukal jsem, už skoro čtvrt století?
Je to tak. Myslím si, že letos bychom mohli oslavit 25 let v tomhle složení. V roce 2001 jsem přišel do kapely Post-it a s krátkou přestávkou, tuším čtyřapůlletou, jsme stále spolu.
Vy jste přibližně pět let koncertoval právě se Support Lesbiens. Byla to jízda?
Jo, byl to splněný sen. Ta nabídka přišla v době, kdy jsem řešil, co dál. Přišla dramatická situace v mém profesním životě mimo hudbu a najednou se objevila tahle nabídka. Říkal jsem si: kdy jindy než teď? Bylo mi tehdy 33, cítil jsem se při síle. Samozřejmě to byl vstup do jámy lvové, ale co tě nezabije, to tě posílí. Byla to jízda, splněný sen a spousta zajímavých koncertů. Předskakovali jsme Bon Jovi, takže 25 tisíc lidí v Edenu. Já jako věrný slávista jsem si sice nezahrál fotbal, ale zazpíval jsem si v Edenu, takže to bylo určitě skvělé.
Snažil jsem se najít, proč se vám říká Czenda. Googlil jsem, ptal jsem se umělé inteligence a nikdo o tom nic neví. Svěříte se mi, jak tahle přezdívka vznikla?
To se datuje někdy do roku 2000, kdy jsem studoval v Praze na ČVUT. Dostal jsem se dohromady s klukama, vesměs samými Pražáky. Utvořili jsme na dva měsíce kapelu, kterou jsme stihli pojmenovat Five O’Clock Tea. Ta pak sedm let neexistovala, až z ní nakonec vznikla kapela, která hraje dodnes. Mimochodem, byl tam i Honza Podzimek, který dnes hraje s Vildou Čokem.
Byli jsme mladí a neklidní, dvaadvacetiletí, třiadvacetiletí kluci. Já byl jediný mimopražský a z Čáslavi, takže se jim líbilo, že jsem Čenda z Čáslavi. Tak mi začali říkat. Já jsem pro ně měl lepší návrhy, třeba José nebo Pepe, ale vysmáli se mi a řekli: „Ne, ty jsi Čenda.“
Když jsem pak přišel do Post-it, přišli se kluci podívat na koncert a ptali se: „Kde máte Czendu?“ V Post-it říkali: „Počkej, my žádného Čendu nemáme.“ Oni na to: „Ten zpívá u vás.“ A Post-it se divili: „Takže tenhle floutek, co je u nás čtyři měsíce a říká nám, ať mu říkáme José, je vlastně Čenda?“ Kluci se toho okamžitě chytli a tím to bylo zpečetěné.
Máte novou písničku Geronimo. Váš bubeník o ní řekl, že je to hluboké osobní ohlédnutí zpěváka za divokými stavy mládí a vnitřními bitvami. Co jste prožíval tak strašného, když jste byl mladý?
Náš Pavlík, bubeník, je hrozný poeta. Samozřejmě jsme měli neklidné mládí. Byli jsme mladí rockeři, mysleli jsme si, že se z nás stanou rockové hvězdy. K začátkům Post-it patřily večírky, probděné noci, děvčata a jiné kratochvíle.
Tahle písnička je ale spíš ohlédnutím stárnoucího rockera. Je nám v kapele 45 až 50 let, a to už není málo. Přichází možná krize středního věku. A když člověk vidí, co se děje kolem nás ve světě, zvlášť když má děti, vnímá to občas dost depresivně.
Geronimo je ohlédnutí za mládím a zároveň přiznání si toho stavu, že už tomu vlaku vlastně jen máváme, když běží před námi.
Počkejte, Pepo, vy jste teď použil spojení stárnoucí rocker. Stárnoucí rocker, který je táta od rodiny, už neřeší pařby, fanynky a všechny tyhle věci?
Už moc ne. Popravdě na to není čas. Já mám tři děti, oba kytaristi mají taky tři děti, takže naše kratochvíle se dnes točí hlavně kolem rodiny. My si pořád umíme vyhodit z kopýtka, ale už to není tak divoké jako dřív. Pořád žijeme naplno, jen už trochu jinak.
A když jedete jako kapela na koncert a vezmete svoje rodiny, jedete autobusem, ne? Když jsem počítal všechny ty děti.
Byly tendence. Když jsme se před nějakými osmi lety vraceli, manželky okamžitě hlásily, že z koncertů budou rodinné akce. Popravdě s námi absolvovaly tři nebo čtyři koncerty včetně dětí a pak pochopily, že se tam vlastně nic dramaticky zajímavého neděje, tím spíš pro ně.
Usoudily, že dokážou vymyslet lepší program s dětmi. Takže dnes jezdíme sami. Když je možnost, přespíme, pokecáme s místními lidmi a užijeme si to podobně jako za mlada, akorát už bez těch bolavých ran. Pořád si to užíváme.
