Vyhledávání
Zavřít
Marian Gold z Alphaville (rozhovor): Hit Forever Young už patří celému světu. Karel Gott byl rock’n’rollová hvězda
Marian Gold. Zdroj: JENS KALAENE / DPA / dpa Picture-Alliance via AFP / Profimedia
15. května 2026·
Německá synthpopová legenda Alphaville, známá hity jako Forever Young, Big in Japan nebo Sounds Like a Melody, vystoupí společně se Sandrou během Večera legend 19. září v Ostravě a 21. září v Brně. Frontman kapely Marian Gold při té příležitosti zavzpomínal na přátelství s Karlem Gottem, promluvil o Davidu Bowiem i osmdesátých letech, které vnímá jako poslední opravdu šťastnou dekádu. V rozhovoru vysvětlil také, proč dnes hit Forever Young vnímá skoro jako cizí píseň a jak vůbec nahlíží na coververze vlastních hitů.
Jaké bylo být součástí synthpopové éry osmdesátých let, která se dnes vrací?
Bylo to skvělé. Myslím, že osmdesátá léta byla poslední opravdu nevinnou a šťastnou dekádou západního světa. Možná proto jsou dodnes tak populární. Lidé se navíc vracejí nejen k hudbě, ale i k módě. Mohli jste vypadat jako klaun, kouzelník nebo pudl a bylo to normální. Hudba byla soundtrackem celé té doby.
Jak vnímáte dnešní hudební scénu ve srovnání s osmdesátými lety?
Hudební průmysl byl byznys tehdy a je byznys i dnes. Rozdíl je v tom, že dnes mnohem víc rozhodují peníze a vytváření umělých kariér lidí bez skutečného talentu. To se změnilo k horšímu. Možná je to věkem, starší lidé často říkají, že dřív bylo všechno lepší. Ale v tomhle je podle mě něco pravdy. Na druhou stranu si nestěžuji. Alphaville pořád pokračují a doufám, že ještě dlouho budou.
Alphaville letos slaví 45 let. Máte pocit, že vaše nejslavnější skladba Forever Young už dávno nepatří jen vám, ale celému světu?
Rozhodně. Když ji dnes zpívám, mám pocit, jako bych dělal coververzi vlastní písně. Už nejsem její vlastník ani autor. Patří světu. Myslím, že ji zná polovina planety. Je to fenomén a neumím vysvětlit proč.
Forever Young je skladba, kterou člověk napíše jednou za život. Baví vás pořád hrát největší hity, i když máte novější tvorbu?
Rozhodně. Byli bychom hloupí, kdybychom je vynechali. Lidé se mě často ptají, jestli mě neunavuje hrát Forever Young nebo Big in Japan. Ale je to jen jedna skladba z více než dvaceti během večera. Proč by mě měla unavovat? Je skvělé mít několik světových hitů.
Vím, že jste měl blízký vztah s Karlem Gottem. Znal jste jeho hudbu už od mládí?
Ano. V Německu byl obrovská hvězda. Dělal tam ale úplně jinou hudbu než v Česku — německý šlágr. Ten žánr mě osobně nikdy moc nezajímal, ale jeho česká tvorba byla úplně jiná. Potkali jsme se před lety a okamžitě jsme si rozuměli.
Prostě jste si sedli.
Ano. Bez ohledu na to, jak odlišnou hudbu jsme dělali. Bylo to velmi osobní přátelství. A musím říct, že mi opravdu chybí. Byl to velmi inteligentní a laskavý člověk. Na veřejnosti působil spořádaně, ale uvnitř byl rock’n’rollová hvězda.
Karel Gott a Alphaville při oslavě 25 let skupiny na scéně. Zdroj: ČTK
Napadne vás nějaká vtipná historka s ním?
Jedna věc s ním byla opravdu zábavná. Dělali jsme spolu focení na Karlově mostě v Praze, na krásném místě hned vedle mostu. Karel tam vždycky stál velmi hrdě a vzpřímeně. A pak se na mě během focení podíval a řekl: „Mariane, nikdy se nedívej do kamery. Já se do kamery nikdy nedívám.“ Kdykoli na něj fotograf namířil objektiv, vždycky pózoval tak trochu bokem. Ale na těch fotkách to mělo obrovský efekt. Vypadal skoro jako socha. Dávalo to smysl. Když se člověk dívá přímo do objektivu, často vypadá hloupě. Karel nikdy nevypadal hloupě. Vždycky vypadal důstojně. Byl to opravdu milý člověk a měl fantastický smysl pro humor.
Pamatujete si, když jste poprvé slyšel jeho verzi Forever Young? Co jste cítil?
Byl jsem velmi pyšný. Tu píseň převzalo nespočet umělců, existuje strašně moc coververzí. Ale když za mnou Karel přišel a řekl, že chce k nějakému výročí natočit album a zeptal se mě, jestli mi nebude vadit, když nahraje Forever Young, odpověděl jsem: „Vůbec ne, to je skvělé.“ Pak řekl, že by ji rád nazpíval česky i německy. Řekl jsem mu, ať si s tím udělá, co chce, že mi stačí slyšet hotový výsledek. Myslím, že byl vlastně prvním člověkem, který udělal německou verzi Forever Young.
A co jste si myslel třeba o verzi od Beyoncé a Jay-Zho?
Když vaši skladbu zpívá jedna z nejkrásnějších žen na světě s nádherným hlasem, je to obrovský kompliment. Všechny coververze beru jako milostné dopisy od jednoho umělce druhému. Nezáleží na tom, jestli je ta verze dobrá nebo špatná. Já sám jsem například dělal coververzi jedné skladby od Davida Bowieho.
Vím, že jste jeho fanoušek.
A opravdu velký. Myslím, že skladba, kterou jsem od Bowieho slyšel úplně poprvé, byla první píseň na albu The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars. Uchvátila mě od prvního momentu, kdy se rozezněly bicí. Úplně změnila můj život i můj pohled na umění. Když jsem ten cover nahrával, říkal jsem si: „Možná ji jednou uslyší a bude se mu líbit, co jsem s jeho písní udělal.“
Byl to okamžik, kdy jste si řekl, že chcete být muzikantem?
Ne, ne. Byl to okamžik, kdy jsem zjistil, že existuje mimozemšťan jménem David Bowie. Nikdy jsem ho osobně nepotkal. Na konci sedmdesátých let trávil nějaký čas v Západním Berlíně, protože tehdy ještě existovala železná opona. Chodil jsem do stejných klubů jen v naději, že ho někde zahlédnu. Nechtěl jsem si s ním potřást rukou ani žádat o autogram. Byl jsem příliš stydlivý. Stačilo by mi vidět ho z druhého konce baru. Ale nikdy se to nestalo.
Co vám na Bowieho tvorbě nejvíce imponovalo?
Každé jeho album bylo úplně jiné než to předchozí. A to je jediná věc, kterou jsme se od něj snažili převzít. Každou novou desku Alphaville jsme chtěli udělat úplně jinak než tu předchozí. Naši fanoušci to občas nesnášejí, ale tak to je.
To je zajímavé, protože debutové album může být požehnáním i prokletím zároveň.
Pro nás to rozhodně není prokletí. Pořád je to požehnání. Jsme na něj pyšní. A stejně tak na naše největší hity. Je fantastické mít takové skladby v repertoáru. Hrajeme je na každém koncertě. Setlist se samozřejmě mění, přidáváme jiné skladby, ale Big in Japan, Forever Young, Sounds Like a Melody nebo The Jet Set hrajeme vždycky. A na konci hlavní části koncertu vždy zazní Forever Young.
Vzpomenete si na své úplné začátky? Prý jste neuměl hrát na žádný nástroj…
Ano, když jsme začínali, byli jsme naprostí amatéři. Všichni tři jsme byli špatní muzikanti. Syntezátory jsme používali skoro jako psací stroje. Mačkali jsme tlačítka a říkali si: „Tohle zní dobře. A co udělá tohle?“ Často jsme pak zapomněli, co jsme vlastně zahráli. Technologie ale umožnila, že jsme si mohli všechno nahrát a naprogramovat. Díky technologii vlastně Alphaville vůbec mohli vzniknout.
Big in Japan byla druhá skladba, kterou jsem v životě napsal. Zmáčkl jsem jedno tlačítko a ozvalo se: „Bum bum bum!“. Řekl jsem si: „To je skvělé!“ Takže to ani nebyl můj nápad, spíš nápad počítače. Byla to čistá náhoda.
Byli jsme kreativní, ale technicky jsme byli opravdu špatní hudebníci. I proto jsme dlouho nevystupovali živě. Trvalo skoro deset let, než jsme si řekli, že jsme dost dobří na koncerty. Myslím, že to bylo někdy kolem roku 1994.
To je asi nejlepší příběh o vzniku kapely a skládání hudby, jaký jsem kdy slyšela. A co texty? Jak probíhalo jejich psaní?
Na začátku mi přišlo zvláštní, že textař dostává polovinu autorských práv. Hudbu jsme už měli hotovou a já si sedl a za půl hodiny napsal text, protože jsem potřeboval něco zpívat. Někdy jsem měl konkrétní téma, jindy jsem psal automaticky, jen jsem řadil myšlenky za sebe. Text k Forever Young vznikl asi za 45 minut. Měl jsem spojení „forever young“, které tehdy ještě nebylo tak známé jako dnes. Znělo mi velmi megalomansky a zvláštně. Přemýšlel jsem, jak kolem téhle šílené myšlenky postavit celý text.
Zajímavé je, že Forever Young můžete zahrát na svatbě i na pohřbu. A opravdu se to děje.
Přesně tak. Ta píseň funguje v mnoha životních situacích. Myslím, že právě v tom je její tajemství. Dá se hrát na svatbách, pohřbech, narozeninách i při mnoha dalších příležitostech. Když jsme ji psali, nebyl to záměr. Ale samotné téma skladby jí dalo tu univerzálnost.
Kolik písní hrajete jako přídavek?
Před pár lety jsme napsali jednu skladbu, kterou jsme nikdy nevydali. Ne proto, že by byla špatná, ale nikdy nezapadala do konceptu žádného alba. Přitom je nádherná. Je o spojení mezi umělcem a publikem. Když jsem ji napsal, úplně jsem nechápal její význam. Ale když jsme ji začali hrát jako přídavek, najednou to celé dávalo smysl. Dokáže nás s publikem spojit opravdu výjimečným způsobem. Je poměrně dlouhá a právě tu teď hrajeme jako přídavek.
Na závěr ještě jedna věc. Sandra kdysi nazpívala německou verzi Big in Japan a letos se vaše cesty znovu protnou — Alphaville i Sandra vystoupí během Večera legend 19. září v Ostravě a 21. září v Brně. Co od vás mohou fanoušci očekávat?
Nemůžu se dočkat, až letošní koncertní sezóna začne a znovu se vrátíme na pódia. Na Brno i Ostravu se opravdu těším. Fanoušci mohou očekávat jen to nejlepší. Pořád máme co říct. Koncert obecně není jen o textech a hudbě. Je to světlo, vystoupení, projekce, videa. Všechno dohromady vytváří prostor, ve kterém si každý posluchač může vytvořit svůj vlastní příběh. O to se snažíme. A myslím, že se nám to daří, protože svou práci opravdu milujeme.
Někde jsem četla, že před koncertem pijete pivo kvůli hlasivkám. Je to pravda?
Na pódiu mám malý stojánek, který vypadá jako šálek na čaj, ale je v něm pivo. Manažer mi jednou říkal: „Mariane, existuje i nealkoholické pivo. Tvrdíš přece, že ho potřebuješ kvůli hlasivkám.“ A já mu odpověděl: „Ano, ale alkohol je velmi příjemný bonus nejen pro hlasivky, ale i pro moji mysl.“ Takže je tam normální pivo. Pomáhá i psychice. Dodává lehkost. Ale pořád je to jen pivo, nic nebezpečného.
Takže bude pivo a magie se znovu stane skutečností.
Možná mě ještě uvidíte létat nad publikem a přemýšlet, kdo mi co nalil do piva!
A pak zmizíte někde ve vesmíru jako David Bowie.
Přesně tak!
