Vyhledávání
Zavřít
50 let od popravy Olgy Hepnarové. Jak se dalo útoku zabránit a jaká vlastně byla samotná vražedkyně?
Archiv bezpečnostních složek
12. března 1975 byla na šibenici pankrácké věznice popravena Olga Hepnarová, která se stala poslední ženou, jež byla v tehdejším Československu popravena. Veřejnost šokovala tím, že najela nákladním automobilem na zastávku, kde čekali lidé. Zemřelo 8 osob, hlavně starších, které neměly šanci přežít.
Olze Hepnarové bylo v době činu 22 let. Bylo 10. července 1973, kdy se Olga rozhodla spáchat svůj hrůzný čin. Vybrala si tramvajovou zastávku na ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové) v Praze, kde se shromažďovalo velké množství lidí. Když nákladním automobilem Praga RN dorazila na místo, na zastávce skoro nikdo nestál, protože právě odjel spoj. Místo objela a vrátila se. Okolo 14. hodiny úmyslně najela do lidí. Po samovolném zastavení vozidla se jí kolemjdoucí snažili pomoci, protože si mysleli, že ztratila kontrolu nad vozidlem. Na místě zemřeli tři lidé, dalších pět podlehlo zraněním později, jak píše web CNN Prima News.
Olga nikam nespěchala, čekala v autě na zatčení. Před útokem poslala do redakcí Svobodného slova a Mladého světa dopis, ve kterém svůj čin vysvětlila. „Prosím, abyste přijali tento dopis jako dokument. Byl napsán jako obrana proti případnému znevážení mého činu. Také chci poukázat na to, že jsem člověk, který se dosud pohyboval v mezích duševní normy. 13 let jsem vyrůstala v takzvané dobré rodině. Jsem bita a týrána – hračka dospělých a oběť školních dětí. Nemám přátele a nikdy je mít nebudu,“ napsala.
Svého činu nikdy nelitovala a u zmařených životů necítila lítost. Mrzela ji jen materiální škoda, tu podle svých slov nechtěla způsobit. Jednomu z psychiatrů se svěřila, že jí bylo líto, že obětí nebylo víc. Soudní znalci u ní diagnostikovali poruchu osobnosti, ale dodali, že za čin je plně odpovědná. V roce 1974 ji Městský soud odsoudil k trestu smrti, žádost její matky o milost prezident zamítl. Těsně před popravou se vražedkyně zhroutila a k šibenici ji zřízenci museli dovléct.
Hepnarová přitom pocházela z dobře situované rodiny. Otec pracoval v bance, matka byla zubní lékařka. Byla dobrou žákyní, ale s vrstevníky si moc nerozuměla. Sama věděla, že se jí ostatní bojí. „Právě to z nich udělalo bestie. Bili mě, ponižovali, většina učitelů je v tom podporovala,“ popisovala. Ten samý pocit otloukánka měla i ve své rodině a nechápala, proč právě ona je tou „vybranou”. „Měla jsem sestru, mohla jsem srovnávat chování rodičů. Se mnou jednali podstatně hůře,“ svěřila se. Ve 13 letech se pokusila o sebevraždu, rok strávila v psychiatrické léčebně. Byla málomluvná, bez přátel a uzavřená. Podle ostatních zvláštní.
V 18 letech odešla od rodičů, pak se ale musela vrátit, což zvýšilo její pocit bezmoci a myšlenky na pomstu. V roce 1970 se pokusila zapálit rodný dům v Zábrodí na Náchodsku, k čemuž se i přiznala. Pak se odstěhovala do Prahy, kde pracovala jako řidička a bydlela v zahrádkářské kolonii. Místo dobrého pocitu v ní ale samota vyvolala ještě větší temnotu a nenávist. Zásadní bylo, když ji předvolali na komisi městského národního výboru, protože neplatila svou chatku. I když to nikoho nezajímalo, pronesla tam, že nenávidí lidi a chce se jim pomstít. Jedna členka řekla, že s tímhle chováním by neměla pracovat jako řidička, protože by autem mohla někoho ohrozit.
Pak se Hepnarová přestěhovala na podnikovou ubytovnu. Podle spolubydlících s nikým nemluvila, většinou jen řekla „ahoj”, neusmívala se a měla spoustu psychologických knih. Když si chodila pro výplatu, stála u okénka tak dlouho, dokud si jí nikdo nevšiml. Sama by nikdy nikoho neoslovila. Za sebou měla vztahy s muži i ženami a jejím nejbližším přítelem byl Miroslav David. I on se velmi vymezoval proti společnosti, trpěl psychickými problémy, Olze se ale snažil pomoct. Psal jí do vězení dopisy a vyšetřovatelům vysvětloval její komplikovanou osobnost.
V roce 1973 ji doprovodil na psychiatrické oddělení, kde se sám léčil. „Přišli po skončení pracovní doby. Na můj dotaz, proč přichází, děvče odpovědělo, že chce jít do Bohnic, protože se cítí unavená a chce si odpočinout,” popsal lékař setkání a Olgu poslal domů s tím, že psychiatrická léčebna není určena pro odpočinek. Kdyby Olgu přijali, možná by se nikdy k tak odpornému činu nerozhodla a mohlo být ušetřeno minimálně devět lidských životů.