ROZHOVOR: “Muž z popela se mi vryl pod kůži nejvíc,” říká fotograf Jakub Deml

Fotograf Jakub Deml přichystal svoji první výstavu, která se jmenuje "Život jinak." Na dvaceti černobílých fotografiích zachytil 10 lidí, kteří do běžné společnosti nějakým způsobem nezapadají. Frekvence 1 přináší krátký rozhovor s mladým tvůrcem.

Jak vás napadlo téma, tedy “Život jinak”?

To byl postupný proces. Během výkonu svého povolání jsem se často dostal k dost zajímavým lidem, které jsem fotil. Z počátku jsem nad nějakým koncepčním projektem vůbec nepřemýšlel. Ale když se toho časem nashromáždilo víc, tak mě napadlo, že by to mohlo být zajímavé. Každý z těch lidí se liší v něčem jiném a každý mě svým způsobem fascinoval jinak. Až poslední přibližně rok a půl jsem snímky pořizoval cíleně do tohoto projektu, u něhož se název “Život jinak” doslova nabízel.

Který člověk, kterého jste fotil, žije podle vás nejodlišněji od většinové společnosti?

To je těžké říct. Každý ten člověk je úplně jiný a žije podle svého. Je pravda, že někteří fotografovaní žijí celkem normální životy, jen mají třeba neobvyklé povolání nebo extravagantní vizáž. Jiní ale žijí skutečně životy, jaké si většina lidí nedokáže vůbec představit. Těžko ale porovnávat, nechci dělat nějaký žebříček. Ať si každý na výstavě najde svůj nejodlišnější příběh.

Čí “život jinak” vám je nejbližší? Dokázal byste žít jako nějaký z vašich objektů?

Upřímně, asi si sebe představit nedokážu. Ale o to víc mě jejich životy fascinují jako diváka. Vybrat si mně nejbližší asi také nedovedu, ale vím jistě, který se mi nejvíce vryl pod kůži. To byl bezesporu bezdomovec Ludvík, který se za chladných nocí zahrabával do horkého popela. Chtěl jsem ho letos v zimě s foťákem opět navštívit, ale bohužel v prosinci zemřel.

S kým bylo focení nejnáročnější?

Focení samo o sobě nebylo nějak výjimečně složité s nikým. Nejtěžší ale asi bylo pořídit poslední sérii fotek s Petrem Mlčochem – mužem, který žije se svojí velkou rodinou v maringotkách na šumavské louce. Chtěl jsem se s ním na focení předem domluvit a ne tam přijet rovnou bez ohlášení s foťákem na krku. Sehnal jsem si na něj tedy telefonní číslo od režisérky Evy Tomanové, která s jeho rodinou natočila úspěšný dokument. Ale nikdy se mi nepodařilo se jim dovolat. Oni totiž mobilní telefon zapínají jen občas, když chtějí sami někomu zavolat, takže dovolat se jim je opravdu velká náhoda. Nakonec mi tedy nezbylo, než vyrazit opravdu bez ohlášení a doufat, že to Petr Mlčoch nebude brát jako drzost. Chvíli jsme si povídali, a když jsem mu popsal svůj projekt, tak souhlasil, abych ho i s celou jeho rodinou také fotil. Nakonec jsem s nimi strávil dva skvělé dny a pořídil spoustu fotografií.

Plánujete další výstavu? Čeho se bude týkat?

Když vidím, jak dlouho mi trvalo dát dohromady tuto výstavu, tak nechci nic slibovat. Ale přiznávám, že na dalším projektu už pomalu pracuji. Nechci prozrazovat detaily, ale bude to z prostředí českých a slovenských hudebních skupin.

Výstava probíhá od 20. ledna v kavárně Druhej břeh na pražském Smíchově. Končit bude na konci února. Snímky jsou doplněné krátkými popisky, které návštěvníkovi pomáhají dokreslit příběh konkrétní fotografované osoby.

Galerie