Nemá vaše dítě nebezpečnou anorexii? Odhalte včas varovné signály

Co mohou rodiče udělat, jestliže zjistí, že jejich dcera propadla anorexii, a jak to mohou poznat? A mohou rodiče zabránit tomu, aby se jejich dcera stala anorektičkou? Na tyto otázky odpovídá v italském deníku Corriere della Sera profesor Stefano Erzegovesi, nutriční poradce a psychiatr, šéf Centra pro poruchy příjmu potravy při nemocnici San Raffaele v Miláně.

Jak včas poznat, že má dcera problém s anorexií?

1. Naši pozornost má vyburcovat to, že dcera vyžaduje “zdravé” pokrmy a projevuje znaky přílišného perfekcionismu.

2. Často jde o adolescenty, kteří nezlobí, jsou zodpovědní, dobří ve škole, nikdy nepřijdou pozdě domů a nelžou. Jestliže potomek má takovéto vlastnosti a začíná stále méně vycházet ven, méně jíst a zavírat se na delší dobu v pokoji, musíme se začít ptát. A pokud máme pochybnosti, obraťme se na odborníka.

3. Často tvrdí, že je zrovna po jídle a když jí, tak jedině bez svědků.

4. Po jídle intenzivně cvičí. Trpí totiž představou, že musí z těla veškerou přijatou energii zase vyhnat.

5. Paradoxně o jídle neustále mluví.

6. Tato porucha příjmu potravy působí na mozek a postižená osoba má stále větší strach z jídla. A čím více hubne, tím je strach z jídla větší. Racionální důvody nepostačují. Mozek je vystaven mechanismu obsese. Anorektici se sice shodují v tom, že nějak jíst musejí, ale pak, když to mají učinit, prostě to nedokážou, vysvětluje profesor Erzegovesi.

 

Dcera měla ve 12 pocit, že je tlustá

“Jako dítě neměla Becca nikdy problémy s jídlem,” vypráví Wendy. “Z mých tří dětí jedla nejvíce a nevyhýbala se žádném druhu pokrmů. Ale kolem dvanácti let se jídlo a její váha staly problémem. Začala mít pocit, že je tlustá. Nejdříve prohlašovala, že chce jíst zdravě, ale postupně odmítala stále více druhů potravin a začala hubnout. Netušili jsme nic do té doby, než začala odmítat jakékoli jídlo a její porce se stále zmenšovaly,” říká Wendy.

“Becca se stávala ustrašenější a neúčastnila se života rodiny. Pak začala lhát. V té době jedla ve školní jídelně bez dohledu, a když jsme se jí zeptali, jestli jedla, odpovídala, že ano. Ale všechno jídlo ve skutečnosti vyzvracela a nic nám neřekla,” říká Wendy. Dospívající dítě může zůstat čtyři dny zavřené ve svém pokoji. To, že se dívka trpící anorexií stahuje z okolního světa a lže, jsou příznaky typické pro tuto chorobu, uvádí profesor Erzegovesi.

Rodiče mají zásadní roli

“Když jsme donutili Beccu k intenzivní ambulantní léčbě, myslela jsem, že je vyléčena a že zase všechno bude v pořádku. Tehdy jsme si neuvědomovali, že její nemoc má před námi velký předstih. První měsíc si svou váhu udržela, ale pak zase začala hubnout. Její lékař nařídil převoz do nemocnice, protože její srdeční frekvence byla příliš nízká. Okamžitě dostala umělou výživu. Tehdy jsem si řekla, že dceru musím zachránit. Když je tělo vystaveno trvalému hladovění, stává se hypermetabolickým. Becca dostávala v nemocnici 4500 kalorií denně, ale přibrala jen půl kilogramu,” uvádí Wendy. Přirozeným instinktem těla je vše zpomalit, aby zabránilo úmrtí. Becca přestala menstruovat. Mnohé anorektičky nemají dost vápníku, a to může nenapravitelně poškodit kosti a orgány. Nastává i atrofie mozku a pacient má senilní demenci jako kdyby mu bylo devadesát let, podotýká Erzegovesi.

Mysleli jsme, že se zabije

Zásadní roli v tom, aby se anorektička ze své choroby vymanila, mají rodiče. “Po návratu z kliniky jsme se rozhodli donutit ji jíst, bez ohledu na to, kolik to zabere času. Všechno jsme kontrolovali. Sledovali jsme ji, dokud nesnědla poslední sousto,” uvádí Wendy. Roky se předpokládalo, že rodinné vztahy jsou příčinou poruch příjmu potravy. Není tomu tak. Porucha má mnoho příčin, říká profesor Erzegovesi.

“Dvě hodiny trvalo, než snědla tortillu s fazolkami a tofu nebo s rybou. Když poprvé snědla tři jídla za den, myslela jsem, že snad spáchá sebevraždu. Bylo to strašné. Ale pak už se to nestalo,” říká Wendy. Terapie má své vrcholy i pády, zejména zpočátku jsou velmi těžké momenty. Rodiče na to musejí být připraveni. Zotavování z této choroby je velmi pomalé, trvá tři až pět let, vysvětluje Erzegovesi.