Řezání barborek nebylo jen zvykem mladých dívek: Co znamenaly pro ostatní?

Asi nejznámějším zvykem, který lidé stále občas praktikují, je řezání tzv. "barborek". Nejčastěji se jednalo o třešňové větvičky, na různých místech však bylo možné použít i ty z jabloně, slivoně nebo zlatého deště. Podle lidových tradic se měly řezat z alespoň 10 let starého stromu a to v okamžiku, kdy se na obzoru ráno objevil první sluneční paprsek.

K nařezaným větvičkám se pak váže hned několik pověr. Podle té první se odnesly do domu mladé dívky, a pak se čekalo, zdali se na Vánoce obsype kvítky. Pokud ano, mohla slečna počítat s brzkou svatbou.

Pokud již dívka měla několik vytipovaných nápadníků a toužila zjistit, který z nich je ten pravý, nařezala tolik větviček, kolik chlapců měla v hlavě. Každé větvičce přiřadila jméno jednoho z nich a pak už jen čekala, která vykvete jako první. Podle pověry se měl chlapec toho jména stát jejím manželem.

Když už větvička vykvetla, ukrývaly dívky kvítky barborek za šněrovačkou. To mělo přivábit jejich vyvoleného, aby se konečně vyslovil.

Větvičky barborek však neposloužily jen mladým, neprovdaným dívkám. Nařezat si je mohl kdokoli. Počet dní, kolik uplynulo do jejich vykvetení, mu pak napovědělo, kdy ho má potkat štěstí. Kolikátý den vykvetly, tolikátý měsíc měl být ten šťastný. Barborky rovněž měly odhánět zlé duchy a domovy lidí navíc hezky vyzdobily.

Ale pozor! Nestačilo jen větévky uřezat a vložit do vázy s vodou. Voda se musela měnit každý den a o barborky se lidé museli starat s pečlivostí a s láskou.

Galerie