Odborníci varují: Čím dál víc dětí z České republiky končí v náhradní péči

V České republice žije zhruba 22 tisíc dětí mimo svou původní rodinu. „Přibývá dětí, které se dostávají do náhradní péče, ať už příbuzenecké nebo nepříbuzenecké, a my vlastně nevíme proč, protože nemáme data. Statistiky se nevedou,“ zoufá si odbornice v oblasti sociální práce a autorka řady knih Terezie Pemová z Národního institutu pro děti a rodiny. Detailnější informace o tom, proč se tak děje, by přitom odborníkům mohly výrazně pomoci těmto situacím předcházet.

Odborníci se shodují, že v tomto ohledu čeká Českou republiku ještě dlouhý kus cesty. Zatímco ve většině evropských zemí není vůbec možné umisťovat děti mladší 6 let do institucionální péče, v České republice jich takto žije asi 2200. Zaujímáme přitom smutné třetí místo, více takto malých dětí žije v ústavech již jen v Litvě nebo Lotyšsku.

„Jedním z důvodů může být naše tradice, kdy v okamžiku, kdy máme nějaké podezření, třeba i neověřené, je odebrání dítěte to nejjednodušší řešení,“ myslí si docent lékařské psychologie, klinický psycholog a soudní znalec Radek Ptáček.

„Umístit ho pak návazně do instituce je sice to nejdražší řešení, ale je to řešení, které už je nějakým způsobem zaběhlé, takže stát tím vyřeší svoji odpovědnost,“ pokračuje. „Úplně první a pro stát a rodiče nejlevnější a nejefektivnější možností je podpořit rodinu, která se nezvládá postarat o to dítě. To by měl být úplně první krok, který se v České republice bohužel často vůbec neudělá,“ uvádí Ptáček.

Podle odborníků dnes již neplatí historky o podvyživených dětech z ústavů a mnohé z těchto dětí žijí v nadbytku. Upozorňují však, že platí taková praxe, při které se děti rozdělují a dětské domovy si nechávají jenom ty “hodné”. Děti, které vykazují problémové chování, pak již v drtivé většině nečeká život v malebných vilkách a hezkých pokojíčcích.

Existují na příklad taková zařízení, která spojují dětský domov se školou a ve kterých dítě tedy nemusí instituci prakticky vůbec opustit. Do takového zařízení se dostanete, pokud budete vykazovat problémové chování – budete odmlouvat, bojkotovat program a tak dále. Terezie Pemová přitom varuje, že pokud by se do nějakého ústavu dostal každý z nás, nějaké projevy problémového chování by po čase začala vykazovat většina.

„My máme v zákoně ústavní výchovy, že dětské domovy, pakliže mají děti starší 12 let, mohou umisťovat děti na samotku. Je přesně popsáno v zákoně, jak ta místnost má vypadat a kolik má mít metrů čtverečních. Do ní můžete dávat děti jako výchovné opatření ústavu. Pakliže by si doma zřídil takovouto místnost nějaký rodič, a do ní výchovně umisťoval dítě, tak mu ho odebereme. A dáme ho do instituce, která to má uzákoněné,“ poukazuje Pemová na paradox českého systému. Podobná situace podle odborníků platí i s tzv síťovými lůžky.

A proč se v Česku tak moc nedaří dostat děti z ústavů do náhradních rodin? „Prostě proto, že se máme dobře. My za sebou nemáme žádnou velkou kauzu sexuálního zneužívání v ústavech, i když si myslím, že je to jen tím, že tu kauzu nemáme zveřejněnou,“ míní Pemová.

Docent Ptáček přitom poukazuje i na další faktor, a to peníze, které do ústavní péče tečou. „Je potřeba si uvědomit, že tady máme několik tisíc zaměstnanců v ústavní péči, kteří vůbec nemají špatné platy. Takže několik tisíc lidí by muselo říct – ,Je, my jsme se vlastně spletli, ony ty ústavy nejsou úplně dobré a my jdeme dělat něco jiného.’ To se prostě nestane, protože velmi často mají zvláště ti odborníci na vedoucích pozicích takové příjmy, které by v jiné oblasti neměli. Je to velká logistická skupina, kterou není možné přetlačit,“ myslí si Ptáček.