Vyhledávání
Pondělní host Pokondrů: Alena Mihulová!
V pondělí přišla k Pokondrům legendární herečka "sestřička" Alena Mihulová! Miloš a Roman se jí mimo jiné zeptali, jak se vyrovnávala s úmrtím svého manžela Karla Kachyni. Poslechněte si záznam rozhovoru!Záznam rozhovoru
Jaké bylo dostat cenu za nejlepší herečku na festivalu v Karlových Varech?
Alena Mihulová: Bylo to krásné, nádherné. Byla jsem dojatá a strašně jsem blábolila, protože jsem děkovala mamince za všechno na světě, co pro mě udělala. Je to hrozný pocit, když si pak uvědomíte, co všechno jste tam nablábolil. Ale na to nedá připravit.
Věřila jste si, že si vašeho výkonu v domácí péči porota všimne a že to někdo ocení?
Alena Mihulová: Doufala jsem. To bych kecala, kdybych řekla, že ne! Doufala jsem, že je to možné, ale hlavně jsem věřila tomu scénáři, který je úžasný. Napsal ho Slávek Horák, který to pak i režíroval. Věřila jsem mu i jako režisérovi. Všichni v tom štábu tak makali a byli tak zanícení. A byl to mladý štáb. Myslím si, že těm lidem bylo v průměru tak pětatřicet.
V jednom rozhovoru jste řekla, že jste přesvědčila režiséra, aby vám dal roli. Děláte to často?
Alena Mihulová: Snažila jsem se. Po přečtení scénáře jsem věděla, že je to role pro mě. Seděli jsme asi dvě hodiny v kavárně. Povídali jsme si o příběhu, o scénáři, o té postavě, a já jsem mu skutečně řekla, že je to role pro mě, a že je blbé, že já to vím a on ne. Tak jsem se ho ptala, co mám udělat, aby tomu uvěřil. A on mi řekl, že jsem to za ty dvě hodiny udělala. A já jsem si oddechla v naději, že to může být moje, ale řekl mi, že jsem na to moc mladá. V průběhu roku se to opakovalo asi čtyřikrát nebo pětkrát. Jestli si myslel, že za tu dobu zestárnu… Tak jsem si na další schůzku udělala babičkovský drdol, vzala jsem si staré hadry z chalupy. Přijela jsem nenalíčená, měla jsem pocit, že jsem strašně zdevastovaná a že vypadám jako bezdomovec. I tak mi řekl, že jsem na to pořád mladá. Když jsem to ale vyhrála, nakonec mi ale řekl, že je rád, že se tak rozhodl.
3 nepříjemné otázky
Jak dlouho vám trvalo, než jste se vyrovnala s odchodem vašeho manžela, režiséra Karla Kachyni?
Alena Mihulová: To je těžká otázka, protože já jsem se s tím vyrovnávala už dva tři roky dopředu, když jsem věděla, že ten moment přijde. A stejně na to člověk není připravený. A pak to trvalo ještě rok dva, to jsem ho prosila, ať mě pustí a ať já dokážu pustit jeho, protože jsem měla pocit, že dokud to neuděláme, tak ten život nepůjde dál tak, jak by měl. Když jsem měla pocit, že se to povedlo, tak se ve mně něco uvolnilo a začala jsem žít dál a dělat si život takový, jaký chci. Pochopila jsem, že jediný, kdo si může způsobit to štěstí v životě, jsem já. Já jsem ta, která si dělá ten život takový, jaký je.
Snáší absenci velkých rolí hůř herečky nebo herci?
Alena Mihulová: To není otázka úplně pro mě, protože já nevím, jak to snášejí herci. Myslím, že to těžce neseme všichni. Herec prostě chce pracovat.
Litovala jste někdy, že se živíte herectvím?
Alena Mihulová: Jednak bych řekla, že se tím zase až tak moc neživím. Tak velká obživa to není. To je hlavně ten film, který když přijde po dvaceti letech… Ale ano, určitě sem si to říkala. Ta ekonomka, kterou jsem studovala, tak to můžu litovat, že nedělám, ale nic jiného neumím. takže i když si položím otázku, co bych dělala, tak jsem zjistila, že nevím co bych měla dělat, když nic jiného neumím.