Adéla Elbel otevřeně o ADHD: Najednou chápu, proč mi běžné věci nejdou jako ostatním

Adéla Elbel otevřeně o ADHD: Najednou chápu, proč mi běžné věci nejdou jako ostatním

Adéla Elbel (Foto: Profimedia)

21. září 2026·Matěj Kašpar

Stand-up komička Adéla Elbel je zvyklá dělat si legraci ze vztahů, rodičovství i vlastního života. V rozhovoru pro časopis Moje psychologie ale ukázala i vážnější stránku. Promluvila o podezření na ADHD, každodenním chaosu, vyčerpání z mateřství i o tom, proč se tématu dlouho bránila. Diagnózu zatím podle svých slov nemá, v mnoha popisech ADHD u dospělých žen ale poznává vlastní život.

Adéla Elbel se už více než deset let pohybuje na české stand-upové scéně a humor pro ni není jen způsob, jak publikum rozesmát. V rozhovoru pro Moje psychologie popsala, že jej od začátku vnímala také jako prostředek, kterým může něco sdělit. „Pro mě je humor hlavně forma, jak něco říct. Od začátku jsem ve svých stand-upech chtěla mít nějakou zprávu, možná i poselství, chtěla jsem něco předat,“ uvedla komička. Nejčastěji se přitom vrací ke vztahům, rozdílům mezi muži a ženami nebo k situacím, ve kterých si lidé navzájem komplikují život.

Elbel tvrdí, že pro humor prakticky neexistuje zakázané téma. Rozhodující je podle ní způsob zpracování a osobní hranice každého autora. „Ano, dá. Myslím, že není téma, které by nešlo zpracovat do humoru. Spíš jde o to, kde má člověk hranice, co se mu chce zpracovávat, co už ne,“ řekla. Sama si dokonce občas dává úkol vytvořit vtip z něčeho naprosto obyčejného. Tak vznikl například její stand-up o banánu. Jsou ale oblasti, ke kterým přistupuje opatrněji. Především osobní tragédie podle ní nejsou něčím, z čeho by měla potřebu dělat legraci. U těžkých témat se snaží spíš situaci odlehčit, nikoliv zlehčovat.

Humor má pro ni zároveň i terapeutický rozměr. „Určitě. Dlouho jsem si to nemyslela, ale dnes jsem přesvědčená, že všechno, co člověk říká, je pro něj určitá forma sebeterapie,“ popsala s tím, že podobně může fungovat i obyčejné vypovídání se kamarádce. Právě psychika a vlastní fungování jsou témata, která Elbel v poslední době zaměstnávají stále více. V rozhovoru otevřeně přiznala, že začala uvažovat o tom, zda nemá ADHD.

Dlouho se ale podobné možnosti bránila. Vadilo jí, že se podle jejího pocitu ADHD na sociálních sítích stalo téměř módním tématem. „To, co teď řeším, je ADHD, které jsem hrozně dlouho řešit nechtěla, protože mi přišlo, že to všichni na sítích strašně tematizují a že kdo nemá ADHD, tak není cool. Takže jsem to v sobě zasunula, říkala si, že to rozhodně řešit nemusím, protože už dávno cool jsem’, a dlouho jsem to nechávala být,“ uvedla.

Zlom nastal poté, co si pořídila knihu Roztěkané od Kláry Kubíčkové a Jany Srncové, která se věnuje ženám, u nichž bylo ADHD rozpoznáno až v dospělosti. K přečtení knihy se ale – pro ni možná příznačně – vůbec nedostala. Nakonec sáhla po audioknize. „Udělala jsem s ní to, co se všemi knihami, nedostala jsem se ke čtení. Takže jsem si ji pořídila jako audioknihu a při jejím poslechu mi došlo, že v ní popisují přesně můj život,“ přiznala.

Elbel zároveň jasně upozorňuje, že ADHD nemá v tuto chvíli diagnostikované. Přesto jí informace o jeho projevech pomohly podívat se jinak na věci, kvůli kterým se dříve cítila horší než ostatní. „I když ADHD ještě nemám diagnostikované, takže je mi trochu hloupé o tom mluvit, už dokážu chápat, proč mi spousta běžných věcí nejde tak jako ostatním lidem a proč v naší rodině často vládne chaos,“ vysvětlila.

Podobné rysy podle ní pozoruje také u svého manžela. Právě toto nové vysvětlení jí podle jejích slov pomáhá mírněji nahlížet i na vlastní nedostatky. Dříve si například vyčítala, že nedokáže zvládnout tolik povinností jako některé jiné matky. Elbel je matkou tří dětí a popisuje, že právě každodenní organizace rodinného života je pro ni mimořádně vyčerpávající. „Dělám to strašně ráda, ale současně cítím, jak moc mě to vyčerpává, přestože nejsem ani schopná dělat tolik co třeba jiné mámy. Mám tendenci občas unikat do práce a do sebe. Vždycky jsem si kvůli tomu připadala horší, a teď najednou zjišťuju, že je to vlastně jen něco, co lidé s mým mozkem neumějí,“ popsala.

Velkým zlomem pro ni bylo narození třetí dcery Gréty. Rodina podle ní díky ní funguje skvěle a sama se cítí jako šťastná máma, zároveň ale přibylo množství věcí, které musí neustále držet v hlavě. Doktoři, termíny, cesty, potřeby jednotlivých členů rodiny nebo balení na pracovní výjezdy pro ni představují každodenní výzvu. „Do toho jsem chaotik, mám hromady oblečení, protože jak často jezdím po republice a musím se sbalit, tak s sebou na tři dny vezu věcí jak na dva týdny, ale stejně pravidelně něco zapomenu, takže si to musim dokoupit,“ přiznala.

Když se dnes dívá zpět, některé projevy podle ní mohly být patrné už ve školních letech. V první a druhé třídě patřila mezi velmi úspěšné žáky. Potom přešla na výběrovou jazykovou školu a zároveň jí tragicky zemřel otec. Sama tehdy i její okolí pokles školních výsledků přisuzovali právě této události a změně prostředí. „Vždycky jsem byla braná jako taková ta divná, divná Adéla,“ vzpomínala. Ve třetí třídě už pro ni bylo studium náročnější a velkou část energie podle svých slov věnovala snaze zapadnout mezi nové spolužáky.

Dnes připouští, že za některými problémy mohlo být něco dalšího. Zároveň připomněla, že ženy dokážou projevy ADHD často dlouho kompenzovat a výrazněji se mohou projevit až v náročnějších životních situacích. „Takže nedokážu říct, kdy jsem si to uvědomila, spíš bych řekla, že to ve mně tak nějak probublávalo, a já se tomu urputně bránila, protože jsem nechtěla mít nálepku, kterou si dnes dává každý druhý – devadesátkovým jazykem řečeno -„frikulín”,“ řekla Elbel.

V rozhovoru přišla řeč také na postavení žen ve stand-upu. Elbel říká, že dnes mezi sebou a mužskými kolegy zásadní rozdíl nepociťuje. Na začátku kariéry ale podobné poznámky slýchala. „Větu „na ženskou dobrý” stejně říkají typy mužů, které bych si namazala na chleba za chviličku,“ glosovala po svém. Přestože na pódiu působí ostře a často používá velmi přímočarý humor, v soukromí je podle vlastních slov jiná. Lidé ji prý někdy vnímají jako člověka, který musí být permanentně vulgární nebo ironický, jenže stand-up je podle ní pouze jedna část osobnosti. „Stand-up, jako každé povolání, je jen naší součástí, ne celou osobností. Umíme ho zapnout, ale i vypnout,“ dodala.

_________

Zdroj:

Rozhovor pro Moje psychologie