Vyhledávání
Zavřít
Vojtěch Vodochodský (rozhovor): Jago je milý pán, který vás za rohem bodne do zad
Zdroj: © AGENTURA SCHOK, foto: Pavel Mára
V inscenaci Othello, kterou pro Letní shakespearovské slavnosti 2025 režíruje Braňo Holiček, se v roli Jaga alternují dva výrazní herci – Jan Cina a Vojtěch Vodochodský. Právě s druhým jmenovaným jsme si povídali o temné povaze jeho postavy, výkladu režiséra i o tom, jak se z technika shakespearovských slavností stal jeden z hlavních aktérů letošního ročníku.
Jago je veskrze negativní postava. Dá se na něm najít vůbec něco pozitivního?
Nemyslím si, že by mělo smysl na něm hledat něco pozitivního. Ve hře má původně Jago motivaci, že se mstí Othellovi, protože má podezření, že měl poměr s jeho ženou. Ale nám to přišlo jako slabý důvod, a tak jsme ten motiv vyhodili. Zůstali jsme u toho, že Jago je od základu zlý člověk – zlo ho přitahuje a vzrušuje ho, že může lidem ubližovat a manipulovat s nimi.
Takže ho nehrajete jako zápornou postavu na první pohled?
Právě naopak. Snažíme se ho ztvárnit tak, aby byl uvěřitelný – aby ho ostatní postavy mohly mít rády, protože jinak by působily hloupě, že mu věří. Kdyby byl od pohledu zákeřný, nikdo by mu neskočil na lep. Takže Jago je na první dojem takový hodný, milý pán… který vás ale za rohem bez váhání bodne do zad.
V roli Jaga se střídáte s Janem Cinou. Snažíte se nějak odlišit?
Tohle je asi i Honzův pohled – nijak se cíleně neodlišujeme. Myslím, že by ani nebylo zdravé snažit se být jiný za každou cenu. V rámci zkoušení a příprav je důležité, aby ostatní herci věděli, že ti dva Jagové budou hrát podobně – aby se na nás mohli spolehnout. Samozřejmě, nějaké drobné nuance si každý přinese, ale to se bude dít až při reprízách. Honza je navíc skvělý, pokorný a nesmírně talentovaný kolega. Jsem fakt rád, že s ním můžu tuhle roli sdílet.
Letní shakespearovské slavnosti pro vás nejsou novinkou. Máte s nimi dlouhou historii, viďte?
Ano, ale ne vždy z pódia. Začínal jsem tu v roce 2015 jako technik – se skupinou dalších kluků jsme stavěli hlediště pro nějakých sedm set diváků. A po každém představení jsme ho zase bourali. Třicet pětkrát za léto. Mezitím jsem si dodělal DAMU a postupně získával herecké zkušenosti, až mě tahle cesta dovedla sem. A nejsem výjimka – stejně tu začínal i Libor Gross, dnešní umělecký ředitel festivalu, a třeba i Martin Pechlát.
Co bylo náročnější – tahat židle, nebo se učit masu shakespearovského textu?
Fyzicky určitě ty židle, to byl záhul. Ale psychicky je role Jaga velká zodpovědnost. Je to opravdu masa textu, krásný a bohatý jazyk, který vyžaduje soustředění. Oboje má svoje, ale to herectví je samozřejmě úplně jiný level nasazení – nejen fyzicky, ale hlavně vnitřně.