Eros, Psyche a Terry: Jak se žije s hlasy v hlavě? Studentka popsala vlastní zkušenost

Asi každému z nás se občas stane, že zaslechne něco, co se mu jen zdálo. Slyšet hlasy, které na nás mluví a které ve skutečnosti neexistují, to je ale něco docela jiného. Podobné problémy mohou člověku nesmírně zkomplikovat život, mluvit o nich s ostatními ale vyžaduje velkou dávku odvahy, protože je stále halí společenské stigma. Právě proto se mladá dívka jménem Hazel Clarke rozhodla promluvit o své vlastní zkušenosti.

Když bylo Hazel Clarke osmnáct let, uprostřed testu z divadelních studií uslyšela jasné “bum”. Lekla se a ohlédla, ostatní studenti však psali dál a nikdo nereagoval. Pak to přišlo znovu – “Bum, bum!” Občas hlasitě, občas šeptem. Žádní studenti ale zase nereagovali. Dívka se brzy dovtípila, že podivný mužský hlas slyší jen ona sama ve své hlavě.

Po testu se s ostatními rychle rozloučila a ihned nastoupila ke své matce do auta. “Měla jsem blízko k slzám, ale nic jsem máme neřekla,” svěřila se ve své výpovědi na serveru the Mirror. Když se ale ještě toho dne večer pokoušela usnout, hlas přišel znovu. Byl to hluboký hlas staršího muže a zatím vyslovoval jen jednoduchá, jednoslabičná slova. Další noc se ale objevil také a jeho projevy byly čím dál rozvinutější.

Po dvou týdnech přišel druhý hlas, tentokrát ženský. “Ležela jsem v posteli, snažila se je ignorovat, ale mé srdce bušilo jako splašené. Každou noc jsem byla napjatá a rychle jsem spadla do deprese,” popsala mladá žena.

Zhruba po měsíci se studentka svěřila své matce. Ta jí rychle zařídila vyšetření u doktora, podle kterého jde o důsledek depresí, stresu a úzkostí, které dívku trápí. “Jeden lékař mi řekl, že i zdraví lidé mohou slyšet hlasy, když jsou ve stresovém období. To bylo uklidňující,” vzpomíná.

Navzdory užívání předepsaných antidepresiv se ale nic neměnilo. Ba naopak. Po čase se přidal ještě třetí hlas – Terry. Jednalo se o mladého muže zhruba ve věku Hazel. Studentka rychle zjistila, že každý z hlasů má svou vlastní osobnost. Eros, starý muž, byl velmi egoistický a panovačný, ženský hlas Psyche byl zase nejvíc vřelý a ptal se, jak se Hazel má. Nejmladší hlas, Terry, rád mluvil o škole.

Protože ale hlasy byly jen odrazem Hazelina mozku, bylo to s nimi někdy obzvlášť těžké. Když měla dívka úzkosti a deprese, byly hlasy nesmírně zlé, neustále ji ponižovaly a nadávaly jí a ona to po nějakém čase už nemohla unést. “Připadalo mi, že jediná cesta z toho ven je smrt,” svěřila se dívka a dodala, že se 23. prosince pokusila sepsat dopis na rozloučenou.

Přes hlasy se ale nemohla soustředit a tak brouzdala po YouTube, aby našla nějakou hudbu, která by ji rozptýlila. Narazila na korejský pop a tento žánr se jí velmi zalíbil. “Poslouchala jsem ho, když mi došlo, že hlasy zmlkly. Nejspíš to bylo tím, že jsem se soustředila na jiný jazyk,” vzpomíná dívka.

Nakonec se Hazel s hlasy naučila žít. “Když jsem se pak po Novém roce vrátila na univerzitu, rozhodla jsem se, že se s hlasy skamarádím. Zdálo se, že to funguje. Dnes jsou méně zlomyslné a někdy mě zapojují do svých konverzací,” svěřila se.

Lék na své potíže dívka zatím neobjevila, když ale potřebuje trochu klidu, pomáhá jí alespoň korejská muzika.

Galerie