Vyhledávání
Zavřít
Anička Slováčková: Celý život jsem plnila přání rodičů, až jsem si jednou řekla: A dost! Je to můj život
Anna Julie Slováčková. (Foto: Frekvence 1)
Jestli něco můžeme nazvat víkendovým klábosením, tak je to právě tento milý rozhovor s úžasnou, sympatickou a milou zpěvačkou a herečkou Annou Julií Slováčkovou. Probraly jsme spolu hudbu, neoblíbenost muzikálových konkurzů i její úděl černé ovce rodiny. Také se rozvyprávěla o názoru na rasismus a o pozlátku dokonalosti, které nám ukazuje svět sociálních sítí.
Během rozhovoru s Aničkou jsem na chvíli skoro až zapomněla, že jde o rozhovor. Krásně jsme si popovídaly o spoustě věcí a strávily příjemné odpoledne v útulné kavárně.
Podle všeho máte se začátkem léta a sezóny koncertů dostatek. Máte pocit, že si teď po covidu to vystupování víc užíváte?
Já jsem si koncerty užívala vždycky hodně, ale když si teď člověk uvědomí, jak je to křehké a zase se to může vytratit, je to pro mě víc dojemné, obzvlášť, když se sejde super publikum, které si hudbu umí pořádně užít. Zároveň z toho mám zvláštní pocit, i když se snažím myslet na to, že rozdáváme hudbou radost, stále mám vzadu vykřičník, který mi brání v tom, užívat si cokoliv naplno, když vím, jaká situace ve světě je. Je mi to celé moc líto, že my můžeme a oni ne. I tam měla teď spoustě kapel začít sezóna. Snažím se to brát tak, že lidem rozdáme radost, která v nich zůstane a třeba pomůže v horších časech.
Máte pocit, že i lidi si víc váží hudebních akcí a koncertů?
Z toho mám smíšené pocity. Řekla bych, že před koronou si to lidi užívali víc a víc na ně také chodili. Před covidem jsme měli určitě menší jméno než teď, takže by to pro nás mělo být naopak, ale lidi jsou podle mě víc uťáplí. Bojí se, ale věřím, že se to tento rok zase zlomí.
Která vaše písnička, je pro vás nejvíc srdceryvnou záležitostí?
Sluneční zář. Nejvíc se na ni vždy na koncertech těším, hodně jsme na ní pracovali společně s celou kapelou a moc jsme si to užívali. Teď to ale začíná přebývat píseň, která se jmenuje V Kruzích, a kterou snad vydáme letos v létě. Je to celkem depka, ale je to výpověď mojí duše v posledních měsících. Doufám, že to osloví zase jiné a nové fanoušky.
Právě vás čeká vydání nového klipu, který bude patrně ve stylu retro. Můžete nám k tomu říct něco blíž?
Bude to retro, ale my vlastě nevíme, kam tu dobu zařadit. Původně mělo jít o sedmdesátky, ale když jsme se oblékli do kostýmů, sedmdesátky to nepřipomínalo, spíš jako bychom vlezli rodičům do skříně a hráli si na své rodiče za mlada. I když já bych v takovém případě na sobě musela mít kostým žížaly Julie… Spíš jsme to tedy pojali jako návrat do minulosti, ať si v tom každý najde něco. Písnička se jmenuje Dálky a napsal ji pro mě Petr Harazin z Nebe. Snad to stihneme vydat na konci května.
Teď je retro velice oblíbené, především 90. léta, ať už módou nebo seriály, co se vám vybaví, když se řekne devadesátky.
Seriál Přátelé a strašně dobrá muzika.
Momentálně se věnujete jak hudbě a zpěvu s kapelou, tak divadlu a muzikálům a zároveň točíte seriál Ordinace v Růžové zahradě 2. Které z těchto odvětví vás baví nejvíc?
To je celkem Sofiina volba, ale nejspíš hudba. Mám tam největší svobodu a rozlet. Můžu si tam dělat, co chci. To v roli nejde. Ale i natáčení je pro mě opravdu důležité a moc se na něj těším. Beru to jako mojí práci. Ráno vstanu, jdu točit a pak domů. Hudba je pořád spíš koníček než práce. Momentálně nejmíň tlačím na divadlo. Kdyby mě potkal projekt, ve kterém bych chtěla za každou cenu být, tak bych do toho šla, ale teď mě žádný titul nezaujal. Žádný by mi nestál za ten stres, co na konkurzech zažívám. Já nemám problém zpívat před tisíci lidmi, ale na konkurzu to vážně nedávám, nemám to ráda.
Anička Slováčková (Foto: Frekvence 1)
Právě v muzikálech máte vždy role holčiček a princezen, ale jaký charakter byste si chtěla zkusit zahrát?
Chtěla bych si zkusit pořádnou ženskou, jako je třeba Evita, Carmen, nějaká královna. Žena, co je dospělá, něco dokázala, má charakter… To bych moc chtěla, ale i záporačku bych si ráda zkusila. V pohádkách mě vždycky záporáci bavili a stále baví. Buď jsou vtipní, nebo mají super písničky, anebo mají skvělé masky. Na nich se vždycky člověk nejvíc vyřádí. Zatím se ale stále stylizuji do mladých holek, ačkoliv si už kolikrát připadám infantilně, ale snažím si to užívat. Nebudu navždy mladá a ty vyzrálé ženské třeba ještě přijdou.
Když se teď zaměříme na váš instagram, nedávno jste přidala nepřehlédnutelný příspěvek o vlivu filtrů, kterými si už téměř každý automaticky zkrášluje tvář. A vy máte každý takový svůj příspěvek velice promyšlený a probraný do hloubky. Jak na taková témata a problematiky přicházíte?
Já už jsem tenhle post chtěla napsat dlouho, ale popostrčila mě k tomu až jedna kosmetická značka, jenž má právě takový projekt, který říká, že krása nepotřebuje filtr. Byla jsem tedy ráda, že se to mohlo spojit s něčím celosvětovým, a že si mě vybrali jako ambasadorku. Ale je pravda, že mám takových příspěvků víc, a když je píšu, není to nic, nad čím bych se zamýšlela. Napíšu to tak, jak to cítím a vím, že si za tím budu stát i v následujících letech. Když mám možnost veřejně říct, nějakou takovou myšlenku, tak se to pak ze mě sype.
Je to moc sympatické a spousta lidí si vás za to váží, protože tohle dělá na sociálních sítích málokdo.
Mě moc těší, že to říkáte, protože tohle není častá reakce. Setkávat se na sociálních sítích s upřímností, není pro lidi příjemné. Oni tam chtějí vidět dokonalost, ne realitu. Sociální sítě jsou od toho, abychom koukali, jak má někdo dokonalý život a dokonalý vzhled. V prvním momentu je to vlastně fajn, může mě to i inspirovat k nějakému posunu, ale když se člověk podívá do hloubky sociálních sítí, je tam všechno úplně špatně. Nikdo nemůže žít stejný život, jako někdo jiný, protože nemá stejný život, zkušenosti, myšlenky… Pak si lidi také říkají, že jejich manželství asi není teda tak spokojené, když tam spolu nemají žádné hezké fotky. A přitom pár, který na instagramu vypadá strašně šťastně a zamilovaně, se ve skutečnosti hádá a rozvádí, ale nedají to najevo, protože nikdo nechce vidět tu druhou stranu. Ani nikdo nechce vidět, že ta dokonalá modelka vypadá ráno po probuzení úplně jinak, než po hodině v rukou vizážistky. A je moc pěkné, když pak někdo podpoří tuhle mou myšlenku, ale zajímalo by mě, kolik lidí pak něco změní.
Nenapadlo vás někdy si instagramový účet zrušit?
Napadlo, ale já ty sociální sítě potřebuji kvůli hudbě a propagaci mých koncertů a vystoupení. Nehledě na to, že je tam odvedený velký kus práce včetně právě takových příspěvků, které můžou někomu pomoct, a i kdyby měly pomoct třeba jen jednomu člověku, má smysl to tam nechat. Třeba to někomu pomůže pochopit, že to, co na sociálních sítích vidí, není opravdové. Na letošních Met Gala se nechala Kim Kardashian slyšet, že kvůli tomu, aby se vešla do šatů, dva týdny nejedla. A jedna herečka se k tomu veřejně vyjádřila, že to je špatně, protože si neuvědomuje, jaký vliv má na lidi, kteří ji milují a obdivují. Že jim řekne, že je v pořádku dva týdny nejíst, aby oblékli šaty na jeden večer. Ještě pořád spousta slavných lidí ukazuje jen dokonalý život, čímž mohou napáchat spoustu škody. Jestli někoho udělá šťastného to, že půjde na plastickou operaci, ať jde – já proti tomu vůbec nic nemám, ale ať se potom netváří, že je to přirozené, a že je to vypracované v posilovně. Vždyť i na tom, že si někdo nechá třeba zvětšit rty není nic špatného, pokud je tak spokojenější a pokud neříká druhým, že tak musí taky vypadat.
Se sociálními sítěmi je ale i další problém, a to je možnost vyjádření kohokoli, k šíření dezinformací a nenávisti. Vy se netajíte tím, jak je vám rasismus proti srsti, jak vnímáte současnou situaci, kdy spousta lidí závidí ukrajinským uprchlíkům vstup do zoo zdarma?
Vůbec to nedokážu pochopit. Jsem moc smutná z toho, že jsem se setkala i v blízkém okolí s takhle uvažujícími lidmi a pohádala jsem se s nimi do krve. Takoví lidé by si měli reálně uvědomit, že Ukrajinci – a ne jen Ukrajinci, ale všichni, kdo byli na zemi jakkoliv zasaženi válkou – byli nuceni opustit svou rodnou zemi. Nebylo to tak, že by si udělali výlet do zoo s ubytováním zdarma. Za takové uvažování samozřejmě můžou dezinformace, zvlášť u starých lidí, kteří věří všemu, co jim kdo pošle přes email. Jsou to lidi, kteří jsou často zaslepeni strachem. Já se v sobě snažím najít co nejvíc lásky i pro lidi rasisty a homofoby, protože ti ji očividně nemají a potřebují. Mě by v životě nenapadlo soudit člověka na základě pleti, vizáže, oblečení, orientace, národnosti a tak dále. A takové lidi nechápu a je to škoda, protože třeba bych pak dokázala jejich uvažování aspoň trochu pochopit. Třeba i přišla na to, jak jim pomoci a vysvětlit jim to. Ovšem ta nenávist k uprchlíkům, která tu teď je, je strašná, sprostá a hloupá. Ti lidi tady nejsou dobrovolně. Já se vždy snažím pomoct všem, ať je to sirotek v Africe, matka samoživitelka, Ukrajinec nebo bezdomovec. Když to bude v mých silách, vždy ráda pomůžu komukoli.
Pojďme přejít k něčemu pozitivnějšímu. Vy jste velice zručná, ráda něco vyrábíte a tvoříte, hodláte se v tom nějak víc realizovat?
Včera jsem byla asi po dvaceti letech na keramickém kurzu a sice jsem zatím úplně nemožná, ale budu určitě strašně dobrá. Podle mě začnu za chvíli chodit na stánky s hrníčky. Všichni se teď na trzích na Jiřáku musí třást, protože si tam otevřu stánek a budu prodávat. Jinak dělám doma mýdla, svíčky, lapače snů, to mě teď moc baví. Mám ráda, když udělám něco a hned vidím výsledek. V hudbě se musí na výsledek strašně dlouho čekat. Tak si říkám, že bych to začala víc hrotit. Možná bych se i viděla v budoucnu jako aranžérka svateb nebo narozeninových oslav, klidně i bytů. Vzdělání mi k tomu ale zatím chybí.
Rodiče na vás musejí být pyšní. Přesto mě velice pobavilo, když jsme se dozvěděla, že jste vždy byla u vás v rodině za černou ovci. Jak se to projevovalo?
To plynulo samo. Nebyl to můj záměr, být černou ovcí, já jsem jí zkrátka byla. Kdybych nebyla tak moc podobná tátovi, asi bych přemýšlela, jestli nejsem adoptovaná. Tento pohled rodičů na mě také hodně podpořila tetování. První jsem si nechala udělat v osmnácti letech. Jenže, jak to tak bývá, člověk si udělá jedno a najednou má druhé, třetí a už to jelo. Kdyby to bylo na mně, asi bych už teď měla potetované obě ruce, ale nemůžu kvůli práci. Můj táta měl asi největší problém, když jsem si nechala vytetovat jelena, vždycky mi říkal, že princezna Diana, ani vévodkyně Kate žádné tetování nemá. Na to jsem mu řekla, že je mi dost jedno, co má a nemá Kate a od té doby už jsem vždy automaticky dělala opak toho, co se ode mě očekávalo. Celý život jsem plnila jejich přání a vize, až jsem si jednoho krásného dne řekla: Tak a dost! Mám svůj život a nebudu dělat to, co mě nedělá šťastnou.
Jako dcera umělců jste vyrůstala s tím, že byli vaši rodiče pořád někde pryč a o vás se staraly především chůvy. Jak moc to podle vás člověka ovlivní?
Určitě dost. Když si na své dětství vzpomenu, nedokážu si moc vzpomenout, že jsme byli jako rodina někde na výletě, na víkendu tak, jak jezdili moji kamarádi s rodiči. Jednou za rok nás vzali rodiče k moři, to bylo super. Jinak jsme byli často na chalupě, ale i odtamtud jsme málo někam vyráželi. Moji kamarádi pořád někam jezdili s rodiči a my nic. Myslím, že tyto kariérní žebříčky poznamenaly celou rodinu. Já pak měla tendenci dělat si rodinu z kamarádů a z rodin mých kamarádů, což není dobře. Tím jsem pak víc dovolila člověku, ke kterému jsem přilnula, aby mi ubližoval a nechoval se ke mně hezky. To řeším dodnes.
Jezdila jste někdy s rodiči na zájezdy, abyste s nimi mohla být alespoň takhle?
S mámou jsem na dětská vystoupení jezdila po celé České republice, to mě někdy bavilo a někdy se mi nechtělo jet čtyři hodiny do Ostravy a zpět jenom proto, že máma neměla hlídání. Ale bylo fajn tancovat s těmi ostatními dětmi na koncertech, to mě bavilo. Akorát jsem se pak musela dívat na to, jak děti moji mámu milují a sápají se po ní a já prostě žárlila. Ale každý má jiné povolání, děti chův, které mě hlídaly, třeba zase žárlily na mě. Ať to bylo jakkoliv, bylo to tak, jak mělo a já svou rodinu miluju.